Nikdy se nepřestala usmívat

Soudě podle valné většiny zdejších komentářů čekala jsem úžasné dílo někde na pomezí hororu a psychothrilleru. Asi to tak mělo být a začátek příběhu podivné ženy Alexandry to alespoň naznačuje. Co se pak ale odehraje na dalších necelých dvou set padesáti stránkách (počítaje v to stránky prázdné a stránky s ilustracemi) je už ale něco, co vlastně neumím moc zařadit. Alexandra se mi zdá jako postava z jiné planety či dimenze, její chování je nepochopitelné a její titulní úsměv snad mysteriózní. Ale možná taky ne. Co přesně tam dělá blíže neurčený psycholog, který sám má máslo na hlavě, jsem neodhalila, možná píše nějakou dizertační práci. Výživné jsou vsuvky popisující vraždy, zvlášť malebně v případě Fotografa (nebo Fotografky?). Ale proč? O tom, jak to celé skončí, je jasné od první kapitoly, ovšem ještě předtím se Alexandra dočká alespoň nějaké satisfakce v podobě rajské s nudlemi... Přiznávám, že nevím, co si mám vlastně myslet. A neuklidnila mě ani pointa celé té záhady. Jak už tu kdosi naznačil, inspirace Kingem je celkem zřejmá. Knížka se dočkala šesti vydání v autorově vlastním vydavatelství, takže je asi docela čtená. Mně na ni nejvíce potěšilo, že vyšla i s barevnou ořízkou, a tak se mi hodila do výzvy.

K téhle knížce bych se v životě nedostala, nebýt vydání s ořízkou, protože právě ta mě v knihkupectví přilákala. A byla by to škoda, protože tohle bylo fakt super. Stejně jako Robert Jenkins přemýšlíte, kde je pravda, zda je Alexandra opravdu tak šílená a proč se sakra pořád usmívá?