Nikdy, nikdy, nikdy

Knížka mi ležela v knihovně docela dlouho, teprve volné sváteční dny mě přiměly, abych ji konečně otevřela. Zajímavé, dobře napsané a určitě i dobře přeložené. Každý máme své důvody pro své (ne)činy, pro svůj způsob života. Jenže v dnešních časech už (naštěstí) neexistuje jednotný, předepsaný životní model ve stylu vyrůst – vstoupit do svazku manželského - založit rodinu a vychovat potomky – pomáhat s vnoučaty (a poté pokud možno v klidu a nenápadně opustit tento svět). Jsem přesvědčená, že většina žen chce být dříve či později matkou a naopak jsou hluboce nešťastné, pokud se jim to nepodaří. A jako trojnásobná máma si moc dobře pamatuju na chvíle, kdy mým největším přáním bylo být třeba den jen a pouze sama sebou – aspoň na chvíli nebýt ničí matka, dcera, sestra, manželka, být tady jen sama za sebe a moci podle toho i jednat. Argumenty netřeba, prostě tak to někdo cítí a podle toho si svoji cestu volí. Takže hlavní hrdinku dokážu pochopit a knihu určitě doporučuju. P.S. I když dnes už mají ženy rozhodování jednodušší: v produktivním věku si mohou nechat vajíčka zmrazit pro případ, že by si to někdy v budoucnu rozmyslely . . .

"On chce dítě. Já chci jen jeho." Linn Stromsborg napsala obhajobu bezdětnosti. Vytvořila hrdinku, která si je jistá svým rozhodnutím nestát se matkou. Je nucena čelit světu, který její volbu považuje za sobeckou. Dokonale popsala, jak se takové ženě žije ve vztahu, ve společnosti, ve své vlastní rodině, mezi přáteli, ze kterých se postupně všichni stávají rodiče a nikdo jí nechce porozumět. Přesto nepůsobí osaměle. Autorka zvolila neobvyklý styl psaní, kdy na jedné stránce najdeme pouhý jeden odstavec nebo třeba jen jednu větu. Dál třeba pokračuje kapitolou o čtyřech stránkách, aby pak opět zaujala pasáží na půl stránky. Čtení je díky tomu velmi svižné. Děj knížky se neloudá, ale ani neuhání. Slohem vás kniha tedy rozhodně zaujme. Bezejmenná hlavní hrdinka, která příběh vypráví, je nesmírně sympatická. Vlastně je až s podivem, že by jí někdo nedokázal porozumět. Je sebejistá, hodně o záležitostech rodičovství přemýšlí, má ráda svůj život i sebe. Bavila mě její otevřenost, laskavost a sebevědomí. Odvaha jít proti zaběhnutým pořádkům. Poslouchala především samu sebe, ne společnost, ne svět, ne lidi, kteří měli pocit, že takhle přeci nemůže být šťastná a že svého rozhodnutí bude jistojistě litovat. Je inspirací především v tom, jak ukotvená byla sama v sobě. Za mě je strašně dobře, že tahle kniha vznikla. Že je tak dobře napsaná. Že ukazuje jiné možnosti života, další cesty. Myslím, že na ni nezapomenete. Ať už jste rodič nebo děti nemáte, ať už je chcete či nechcete, nebo tuto nejzásadnější životní volbu ještě zvažujete, knihu oceníte a naučíte se díky ní nesoudit. PS: Ten konec byl velice působivý. Za mě má tři verze... Budu nad ním ještě nějakou dobu přemítat.