Nick Cave, Mercy On Me

Zážitek! Výjimečný zážitek! Zdá se mi, že všechno sedlo, přesně jak mělo. Kleist se nepokouší psát životopis v klasickém slova smyslu, mnohem víc se jedná o zobrazení jakéhosi polo-abstraktního světa, který je hypnotický, přízračný a který je náladou i použitým grafickým stylem (velmi agresivním, zneklidňujícím) v perfektním souladu s atmosférou, kterou Cave jako umělec (nejen zpěvák, ale i romanopisec) sám vytváří. Dialogy mezi umělcem a jeho postavami, prolínání hlasu vypravěče, Cavea, jeho textů a jeho postav - působí to lehce zmateně, to může vypadat trochu i jako chyba v koncepci díla, ale ... není právě tohle Nick Cave? Není právě tohle pro něj typické, ta neurčitá hranice mezi vážnou výpovědí, přehnanou pózou, ironií, sebeironií? Není tohle ten jeho známý snový svět, ve kterém nic není s jistotou takové, jaké to na první (a často i druhý a třetí) pohled vypadá? Jak může tento grafický román působit na čtenáře, kteří Nickovu tvorbu neznají, to se netroufnu odhadnout, ale pro mě, vytrvalého Caveova čtenáře a posluchače (zdráhám se napsat obdivovatele, ono toho je na Caveovi toho docela dost, co není zrovna hodno obdivu :-) to bylo fakt něco! Ne, neztrácel jsem se při skocích v čase a prostoru. Ne, nenudil jsem se při opakování témat. Naopak, byl jsem uhranut. Doslova tak, jak píše Abrenkova – rozpoutalo se mi v hlavě peklo. Kleistův grafický román se dá číst i opakovaně, já jsem ho napoprvé prolétl, podruhé četl pomalu a pouštěl si vždy příslušnou píseň ... a potřetí četl za doprovodu Bachova Magnificat, to bylo taky dost zajímavé...

Strašně mě to vtáhlo, celou noc jsem pak v hlavě slyšela The mercy seat a cítěla se asi jako když Nick psal oslici. Komiksy nečtu ale tyhle kresby mi v hlavě rozpoutaly peklo.