Neviditelné kořeny

Listopad 1989, podrobný, skoro dokumentární popis událostí, které se mi vryly do paměti, byl jsem tenkrát při tom. Dobré připomenutí sametu, atmosféry, nezapomenutelné euforie. 1949 – vítězové války prchají přes nebezpečnou hranici, paradoxně k poraženým Němcům. Napínavé, poučné. 1930 – Baťova škola práce, ještě víc poučné, hlavně pro současné home office generace s rozvolněným režimem, bez vojny, s velkou mírou svobody, přesto (nebo proto?) aktuálně s prudce narůstajícími procenty psychických problémů a strmě klesajícím grafem porodnosti. Dobré čtení, ale průměr hodnocení 95 procent? Jenomže! Pozvolna se všechno začne propojovat; kořínky, kořeny, kmen, koruna, listí, padající listí. Pátrání po předcích je napínavé jako thriller, k tomu přiměřená dávka emocí, lehká vůně pohádky, pozitivní poselství a s těmi procenty musím nadšeně souhlasit. 95 % (zatím 2368 hodnotících s průměrem 95 %). … „Neválčí se naší vinou,“ říkával jí Tomáš „musíme žít svoje životy i v takových časech, ty roky nám nikdo nevrátí. Nikdy nám už znovu nebude 20 nebo 25. Nesmíme ta léta promarnit, nesmíme dovolit, aby nám je zlá doba vzala.“

Příběh, který se odehrává ve dvou časových rovinách, konec roku 1989, který listopadové události prožívá student Pavel Klánovský se svou přítelkyní a druhý Tomáš Hanulík za první republiky jako chudý ševcovský učeň, který nastoupí ve Zlíně do podniku Tomáše Bati. Příběh dvou chlapců, který je na první zdánlivě rozdílný, na krev není voda a lidské kořeny jsou silné a spojují. Skvělý román, který mi byl doporučen a čte se jedním dechem. Jak jedna událost změní jednomu člověku celý život, jak jedno utrpení a zdánlivá náhoda, dokáže udělat krásný zbytek končícího života. Sugestivně a živě popsaná předválečná doba Zlína, doba protektorátní s jeho negativními důsledky a znovupřipomenutí komunistických zvěrstev, na které se nesmí zapomínat. Konec mi přišel jako hodně velký happyend, ale na druhou stranu, proč ne?