Neuromant

Prokousat se touto knihou bylo nadmíru obtížné. Občas mi to celé nedávalo ani zbla smyslu (spousta sci-fi termínů, které jsem nikdy neslyšel, přílišná zkratkovitost psaní, situace jen hrubě načrtnuté, které moje představivost nedokázala zpracovat) a jen jsem nevěřícně kroutil hlavou a sténal: "Co to k čertu má znamenat?" Povedlo se mi sice pochopit, o co přibližně autorovi asi šlo, ale tenhle způsob psaní je přitažlivý zřejmě jen pro poučeného a nadšeného čtenáře. A tím já nejsem. :-)

„Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál.“ - Tak začíná nejznámější kyberpunkové dílo, oceněné řadou prestižních cen, které v 80. letech minulého století přineslo revoluci a stalo se nesmazatelnou ikonou a biblí žánru. A svůj status si drží dodnes. William Gibson nám v Neuromancerovi podává vizi nedaleké budoucnosti, ve které vládnou počítačové sítě, informace, data, hackerství, nejmodernější technologie, obchod, černý trh, kriminalita, mikrobionika, genetická chirurgie. Lidé běžně užívají implantáty a transplantáty ke zdokonalování nebo opravě svých těl, spí v hotelových schránkách, prostorem připomínající rakve a oddávají se zábavě v drogovém opojení, sexuálnímu uspokojení, vysedávají po barech nebo propadají holografickým projekcím a hrám. SPOILER: Ústřední postavou je bývalý hacker Case. Ten svým tělem pohrdá, neboť jeho jediným opravdovým potěšením je napíchnout se na simstim deck, přenést vědomí do matrixu a prorážet LED organizací střežící důležitá data. Má to ale jeden háček. Case si to podělal u bývalého zaměstnavatele a doplatil na to maximálním možným způsobem: poškodili mu nervový systém tak, aby se do kyberprostoru už nedostal. Takže když pak dostane nabídku pracovat pro záhadného Armitage a vrátit se do starých kolejí, navíc v týmu s černě oděnou Molly se zrcadlovkami (objevila se už v povídce „Johnny Mnemonic“ sbírky „Jak vypálit Chrome“), která je speciálně vycvičená na zabíjení, asi tušíte, jak se rozhodne. KONEC SPOILERU Gibson nepíše jednoduchým stylem a pro Neuromancera to platí dvojnásob. Nebudete číst žádné květnaté rozhovory, vždy správný slovosled nebo úplně jednoznačné a pro každého srozumitelné věty; ale na kost osekaná holá sdělení, vyjadřující samou podstatu věcí. Setkáte se jak s typickými kyberpunkovými výrazy, místním slangem postav, tak i s úplně novými slovy, které si Gibson pro román vymyslel. To všechno může čtenáře z počátku odrazovat, ale věřte, že čím dál se v knize dostane, tím víc budete do Gibsonova světa zasvěceni. Příběh nás zavádí do nejrůznějších míst – do industriálního Japonska, Istanbulu i na orbit matičky Země, kde se odehrává převážná část Neuromancera. Děj, často prolínající se s abstraktními vizemi, nabízí paletu zajímavých postav, ale pokud čekáte podrobnou psychologickou analýzu, budete zklamáni. Gibson nechává často na čtenářích, aby si domysleli hlavní hnací motory a motivy chování jednotlivých postav. To ale neplatí pro Umělou inteligenci (v románu má důležité postavení), kterou se vždy snažíme poměřovat lidskými měřítky a vzorci chování, což se na UI rozhodně aplikovat nedá. Sečteno podtrženo: Kdo se do knihy ponoří, bude odměněn extra zážitkem. Neuromancer vám bude i po přečtení dlouho ležet v hlavě a vy budete dumat nad tím, jestli ještě pořád nejste napíchnutí na kyberprostor... ------------------------------------------------------------------------------- Krátce bych se chtěl zmínit i o překladu a laserovském vydání roku 2010. Je víc než jasné, že číst Neuromancera v originále musí být zážitek. Josef Rauvolf ale odvedl skvělou práci, minimálně o třídu lepší, než Ondřej Neff (který to sám přiznal v Předmluvě) a přiblížil Gibsonův styl a jazyk českému čtenáři, co to šlo. A co se týče obálky od Laseru, tak to všechna čest. ------------------------------------------------------------------------------- Pokud vám kniha připomíná film Matrix, tak vězte, že si z ní bratři Wachowští vypůjčili pár základních kamenů pro svůj kultovní snímek.

Mám pocit, že jsem asi četl jinou knihu než většina místních. Neuromancer je ukrutná kniha psaná těžko stravitelným jazykem (a to nemluvím o diletantském překladu Josefa Rauvolfa, který se hemží kalky a stylistickými chybami, za které bych své žáky na základce vytahal za uši). Gibson byl ve své době revoluční, inovátorský a vizionářský, to by však nemělo zastínit skutečnost, že má kniha děj béčkového akčního filmu, na který narazíte poté, co se vrátíte pozdě v noci z hospody. Nesrozumitelnost replik postav a špatné dávkování děje (až do posledních stran jsem netušil, proč se v knize dělo to, co se tam vlastně dělo, a ani teď si vlastně nejsem tak docela jistý) tento dojem z nočního tahu, sedmi piv v systému a televize nova jen umocňuje. Jazyková stránka věci je pak kapitola sama o sobě. Gibson bývá často spojován s P. K. Dickem a jeho psychedelickými světy, ale takové srovnání neobstojí. Ani imaginace, ani jazyk P. K. Dicka totiž nedělají z jeho knih fašírku. To stejné nelze říci o Gibsonově stylu v Neuromancerovi. Nápady z knihy později bez hany a studu vytěžili tvůrci Ghost in the Shell (toho původního), Matrixu a co já vím, kdo ještě. A člověk jim to nemá ani za zlé. Posbírali totiž diamanty, které Gibson jen tak pohodil, zatímco se snažil vyhloubit co největší díru do žánru sci-fi. A tak vznikl kyberpunk a jeho základní kámen - Neuromancer - který za moc nestojí, k němuž se však všichni navrací jako k Malevičovu Černému čtverci. No, ale... je to jen černý čtverec na bílém pozadí, že?