Neuromancer

Uf, to byl ale orech. Prvni ctvrtinu jsou mel co delat, abych se zorientoval. Kniha se mi zdala totalne zmatena. Hodne mne v orientaci pomahalo uvedomeni si toho, ze to bylo psano v 80.letech a musel jsem se vedomostne srovnat na tehdejsi stav IT. Druha obrovska pomoc mi byla konzultace s Gemini od Googlu a s Copilotem od MS. Hodne mi pomohly (nebo uz pomohli?) v pocatecni orientaci pribehu s vysvetlenim obrovskeho poctu terminu, postav, jejich vztahu, predmetu a jejich nekolikanasobnych prezdivek, jmen a pojmenovani. Pak se mi konecne zacal rysovat samotny pribeh. Na tu dobu a stav techniky v IT to musel byt opravdu mega sok. Doba mikropocitacu, salovych pocitacu, drahych EPROM cartridgii, jehlickovych tiskaren a disket. Svetu vladl Fortran, Assembler, BASIC, Pascal, C a najednou tu mate Matrix (Internet), VR - cyberprostor, viry, cracky, alternativni realitu, UI a to vse v dystopickem a hlavne fungujicim svete, kde neni problem letet na dovcu na orbitalni stanici. Prostredi cyberpunku bylo pro me (absolutniho sci-fi greenhorna) zcela nove, ac jistou prupravu v hrani System Shocku jsem mel. Musim ocenit i Gibsonovo pouziti tehdy noveho literarniho prvku - antihrdiny jak v podobe Case, tak Molly. Poslouchal jsem jako audioknihu. Vyjimecne, ac nerad, musim pripustit, ze tuto formu konzumace v tomto pripade nedoporucuji. Musel jsem se stale vracet a previjet, abych neztratil nit. Ctena podoba by byla lepsi volba. No nic, musim si jit odpocinout do nejakeho jednoducheho historickeho romanu.

Uznávám, že to je klasika, co stvořila vlastní subžánr. A celý Gibsonovo dílo v podstatě obdivuju. Nejen že byl super ve Smrtonostný zbrani, ale hlavně dokázal neskutečně rajcovně těkavým stylem uhranout kvanta lidí po celým světě, stát se legendou a jedním z pilířů science fiction. Ve svý době to muselo sesekat nerdy na hromadu a vyvolávat v nich nervní rauš jak po lajně speedu. Ale když se na to podívám svým neumětelským okem čtenáře a samozvanýho pseudoexperta na všechno, tak ti nevím, asi jsem v mládí málo frčel na piku, protože jsem se tady vůbec nechytal. Už na začátku mi ujel vlak a ačkoliv jsem ho poctivě dobíhal, strojvůdce Gibson už z tempa neubral a já neměl šanci. Fakt jsem se snažil, ale prostě ne, nedostal jsem se tam. Holt jsem stál na jiným nástupišti, což nemusí být nutně chyba autora. A možná ani moje. Přece jenom nakonec nemůžem všichni sedět v jednom vlaku.