Máme zde novou hrdinku Nicole Wargin. Nicole se občas chová jako ředitelka zeměkoule, vše ví nejlíp, má vztek a zapomíná jíst. Kniha je zbytečně dlouhá, autorka mohla s přehledem úvodní polovinu románu vtěsnat do 40-50 stránek. Je to takové ženské brebentění, nic závažného se tu neděje, jen se řeší její anorexie a manželovo politické angažmá. V druhé části knihy řeší astronautka Nicole sabotáže na lunární základně. Pořád nechápu, za co tato trilogie dostala ta ocenění. Tohle je spíše společenský román poukazující na práva žen, práva barevných menšin a na zdravotní problémy. Sci-fi je jen kulisa na pozadí. Ta ocenění spíše chápu jako další projev americké superkorektnosti a pozitivní diskriminace. Dávám tři a půl bodu.

Prostě nemůžu zastřít svoje zklamání... Nápad změnit hlavní hrdinku a podívat se na události odehrávající se paralelně s hlavní dějovou linií, mi přijde skvělý. Kniha se opět skvěle čte (až na zbytečně rozvleklý začátek, asi 120 stran, kdy jsem měl pocit, že se do vesmíru nejspíš nepodívám), baví odkazy na skutečné astronauty, kteří tu mají míň než vedlejší roli (Armstrong, Aldrin), potěší sebekritické hodnocení popisu sexuálních scén v předchozích dílech a autorce můžete věřit i to hard sci. Ale na druhou stranu je to znova to samé. Hrdinka je téměř dokonalá v jednání s lidmi, úzkost nahradila anorexie, loď kolonie. Celé se to proměnilo v přeplácanou a překombinovanou detektivku s ještě dokonalejším vyšetřovatelem, než byl Sherlock Holmes, a s koncem, se kterým si ani sama autorka pořádně nevěděla rady. Kdybych chtěl číst příběh Black Widow, sáhnu po komiksu, ne po sérii Lady Astronautka... Za měsíc si z té knihy moc pamatovat nebudu, myslím. Což ji u mne pasuje na průměr.