V divadelní hře Jeffreyho Hatchera o Picassovi řekne jedna z postav, že mít doma mistrovy obrazy je jako mít doma kompletní galerii – tak rozličná a navzájem nepodobná jsou jednotlivá jeho díla. Italo Calvino je literární varianta téhož postřehu. Vážně, kdybych nevěděl, že se jedná o stále stejného autora, byl bych přesvědčen, že právě čtu značně nesourodou antologii různých italských spisovatelů. Když píše o dětech, je Calvino velmi poetický a dokáže rozněžnit a dojmout. Když píše o válce, je výrazově úsporný a vyvolává silné mrazení zobrazením banality zla a hemingwayovsky neromantickým pojetím mezních lidských momentů. Když popisuje osamocenost v zautomatizovaném pracovním procesu a odcizenost světa strojů obecně, připomene (s přivřeným okem :-) Kafku. Když se rozhodne být hravý, stává se z něj trochu Vian, trochu Queneau a občas je tak potrhlý, že by ho snad přijali i do Monty Pythonů. Všechny tyhle polohy se mi líbily, líbila se mi dokonce i obsáhlá sekce s Marcovaldem, přestože tento typ hrdiny je na hony vzdálen tomu, z čeho se obvykle v literatuře těším. Mají Calvinovi povídky i něco společného? Po formální stránce je to jeho práce s jazykem, ta je opravdu skvělá (chválím i překlad), opravdová literární hostina. Po stránce obsahové vidím společný rys v Calvinově zájmu o člověka, v jeho pochopení pro lidi, které v běžném životě příliš neoceňujeme nebo jsou dokonce cílem našeho výsměchu či pohrdání. Je to dobře vidět právě na Marcovaldovi, který má všechny předpoklady stát se oprávněným fackovacím panákem, přechytralým vykukem, který chce na okolí vyzrát, ale na konci vždy dostane zaslouženě za vyučenou. Tohle Calvino nedopustí, jeho Marcovaldo se sice ve svých příbězích dokáže znemožnit mnoha způsoby, ale výsledný pocit není „To je ale blbeček, pojďme se mu vysmát a radovat se, že nám by se tohle nemohlo stát“, výsledný pocit je vlastně obdiv k Marcovaldovi za to, jak se stále nenechá unavit a stále se pokouší s životem bojovat nejlíp, jak mu to jeho vlastní omezení umožňují. Lidskost, dar porozumění a soucit s obyčejným člověkem, to jsou první dojmy, které si z Calvina vybavím. „Čísla padají stroze jako krupobití, klávesy zvedají a spouštějí páčky s literami, úředníkovy nervózní ruce se dotýkají stolního kalendáře, koše na papír, opěradel židlí a všechno, na co sáhnou, je kovové. Pak udělá slečna chybu, zastaví se, aby ji na válci vymazala, a na chvíli začne vypadat všechno přívětivěji, téměř mile. Úředník zopakuje číslici pomalu, položí ruku na opěradlo její židle a ona se prohne v zádech, až se dotkne jeho ruky, soustředěná pozornost v pohledech se uvolní a na okamžik spočinou jeden v druhém. Chyba je už však opravena a ona znovu začne bušit do kláves a on pálit salvy čísel. Odtrhnou se od sebe, všechno je zase jako předtím.“

Dobré povídky, nejlepší jsou ty, kde Calvino uplatňuje znalost pohádek a lehce fantaskních motivů, žel takových kousků je kupodivu pomálu. Většina je z doby 2. světové války nebo po ní. Jsou to vesměs náznaky a léta zrání pozdějšího mistra a literárního chameleona. Nebýt to Calvino a krásně upravená kniha z nakladatelství Dokořán, šel bych asi i o hvězdu níž.