V Nepopsatelných kupodivu není v popředí autorčina zájmu žádný mechanický stroj, okolo něhož by se všechno točilo, jak tomu bylo v předchozích knihách, nýbrž celý román je o lidech, živých i mrtvých, čestných i těch chamtivých, kteří se nezastaví před ničím a kteří jsou možná větším zlem, než oni strašliví „Nepopsatelní“. Tímto manévrem se také opět vracíme do Seattlu, kde celé dobrodružství začalo a kde jsme se s původním nápadem Mechanického století setkali vůbec poprvé. Na druhou stranu si je nutno přiznat, že příběh už ztratil mnoho z onoho původního jiskření a trochu se rozpliznul v rozprávce na dobrou noc. Dokonce ani finální boj o vládu nad obezděným městem nemá šťávu a nejspíš nikoho ze židle nezvedne. Dramatické momenty aby člověk pohledal, a celá dějová linka je až příliš hodňoučká a nevýrazná. Tentokrát tu „limonádovou story“ Priestová v polovině nerozlomila, ale natáhla až k závěrečnému epilogu. Až mě to svádí ptát se společně s Mercy Lynchovou „Kam všichni zmizeli…?“ Kam zmizelo všechno to dobré a zajímavé?

Tak nakonec celá tahle nešťastná feministická série vyústila do infantilního dobrodružství, to jsem vážně nečekala. Poslední díl, věnovaný třem adolescentním hochům a jejich hodné staré tetě, bych klidně zařadila mezi dětskou literaturu. Zápletka byla na můj vkus dost slabá, zajímavých zvratů a akce jsem se taky nedočkala a všechna ta neobjasněná témata, na která jsem si stěžovala v komentáři k předchozímu svazku, zůstávají i nadále opředená rouškou tajemství. Závěr láká k dalšímu dílu, který nevím jestli vůbec existuje, nicméně necítím potřebu si to zjišťovat, protože poslední díl série byl takovou slabou pohádkou, po které má přijít už jen "Dobrou noc:*".