Neodpočívej v pokoji

První kniha z mého nejoblíbenějšího nakladatelství, která mi těžce nesedla, a přesto jsem ji paradoxně přečetl velmi rychle. Za tou rychlou četbou bude patrně pud sebezáchovy, jež mě tlačil k tomu, abych to už měl za sebou. První odstavec ani mé nízké hodnocení neberte jako kritiku knihy nebo snad dokonce její autorky. K tomu mám jako člověk, který by nikdy nedokázal napsat dobrou knihu, hodně daleko. V tomto případě se jedná spíše o sebekritiku, protože jsem si o své vlastní vůli vybral svazek s přesně takovým obsahem, kterému se jinak snažím vyhnout. Vysvětlím. Rád se dívám na filmy, rád hraju konzolové i PC hry a jak ve filmech tak ve hrách přímo nesnáším snové či halucinogenní scény (jinak perfektní série her Far Cry mi dává v tomto ohledu opravdu zabrat). No, a z toho jasně vyplývá, že pro mě byla kniha Ingrid Rudavské opravdu velmi špatnou volbou. Mé mentální nastavení prostě není s tím ujetým příběhem kompatibilní, i přesto jsem se při čtení nejednou upřímně zasmál. Abych to nějak rozumně shrnul, myslím, že tento titul není pro každého, ale čtenář, který tento styl oblibuje si určitě přijde na své, protože nepochybuji o tom, že autorka opravdu umí psát (vždyť mě i přes můj celkový diskomfort dokázala opakovaně rozesmát).

Neodpočívej v pokoji je svého druhu zjevení. Přitom jsem z obálky i anotace vytušil, že půjde o podobný druh vyprávění. Popravdě si myslím, že tady budou existovat jen dva druhy čtenářů - ti, kterým kniha vnitřně sedne a ti, kteří se na ni z principu nenaladí. Jisté je, že jde o bizarro jak poleno a literární trip v jednom. Popravdě těžko říct, zda jde o snové vyprávění, výjev z posmrtného života nebo fakticky masivní halucinogenní rauš. Pokud máte za sebou psychedelickou zkušenost, tento kus vám nejspíš bude dávat daleko větší smysl. Příběh se zde stále proměňuje, zamotává, ztrácí se a prolíná sám sebou, aby chvílemi nabyl uchopitelnějších struktur, jimž jsou záhy podkopnuty a tím současně přemístěny jejich pilíře, načež vyprávějí zápletku úplně jinou, ale přesto čímsi povědomou. Zní to asi poněkud komplikovaně, ale přesněji to vyjádřit neumím. V celém tom příběhu je cosi nepřenositelného, co se musí zažít... a buď jste s výsledkem v souladu, nebo jednoduše nevíte, co tím chtěl básník říct. Leckdo by mohl namítnout, že děj je chaotickou snůškou blábolů. Nikomu to vyvracet nebudu, ovšem rád bych podotknul, že ta nádherná vlna absurdit, surreálna a psychedelie má skrytou vnitřní logiku. Respektive, jakmile jsem se naladil, tak jsem v jádru zhruba věděl, co čtu, i když na povrchu běžel poněkud jiný film. Kdo knihu zvládne, asi je schopen říct, že pojednává o vyrovnání se s traumaty a možná i s absurditou vlastní existence - a byť to bude pravda, otázka je, na jaké úrovni to poselství přijme. Za mě jde o knihu, kterou nelze číst povrchně. Jediné co mě zamrzelo, je absence barev u vnitřních ilustrací, protože zrovna tady by se barevnost pro celistvost zážitku vyloženě hodila. Samotný příběh místy nešetří erotickými prvky, která zde vlastně i dávají smysl, když si čtenář připustí, jak často myslí na sex. V neposlední řadě jsem se u knihy co chvíli musel nad narážkami či absurditou situace zasmát, svazek tedy funguje také po humoristické stránce. Pokud jste přemýšliví a rádi si kladete otázky, nejspíš vás kniha zaujme. Neodpočívej v pokoji je poměrně hluboké, přemýšlivé bizarro. Rozhodně si nemyslím, že sedne každému a pokud s mými nadšenými závěry nesouhlasíte, chápu to. Tuto knihu bych doporučil všem badatelům na poli psychonautiky, filozofie a absurdna.