1973, kronika americké megalopole druhé poloviny dvacátého století pokračuje. Hluchý a jeho další ďábelský provokativní kousek je tu sice na prvním místě, ale detektivové zároveň řeší spoustu malých případů a dva větší (krádeže s koťaty a násilí motorkářského gangu). V kinech frčí Bullittův případ, rasismus a nesnášenlivost mezi přistěhovaleckými komunitami roste, vzrůstající násilí v ulicích jako by se vymykalo kontrole. 90 % (116 hodnocení s průměrem 89 %). … „Já to vím, že jsem krásná,“ řekla. „Cože?“ řekl. „Podívej, Berte,“ řekla, „já jsem manekýnka a jsem placená za to, že jsem krásná. A strašně mi jde na nervy, že na mě v jednom kuse tak čučíš.“ „No dobrý, tak já už…“ „Ne, laskavě mě nech domluvit…“ „Já myslel, že už s tím seš u konce.“ „Nejsem. Chci, aby tohle mezi náma bylo jasný.“ „To už je jasný,“ řekl. „Teď to víme oba, že seš krásná.“ Zaváhal jen na malý moment a dodal: „A navíc ještě skromná.“ … Kling váhal, zda jí má říct, že – opravdovej policajt nebo neopravdovej – když viděl Bullittův případ prvně, hezkou chvíli nevěděl, co se to tam na tom plátně hrome vlastně děje. Vyšel z biografu s pocitem vděčnosti, že to nebyl on, ten policajt, kterému ten zapeklitý případ přidělili, částečně proto, že by byl nevěděl, odkud jej má začít rozšmodrchávat, a částečně proto, že se mu z těch automobilových honiček motala hlava. Ani tentokrát mu nebylo jasné, o čem ten film vlastně je, jenomže to nebylo vinou uhozených motivací nebo náhlými zvraty komplikované zápletky. Krátce a dobře, nedíval se totiž na film, ale díval se na Augustu. P.S. V hlavních rolích Carella, Meyer, Kling, Hawes a Ingersol.

Hluchý potřetí a tentokrát hraje s 87.revírem dopisové pexeso. Carella si láme hlavu s případem Kristusek, a Bert Kling pronásleduje malá koťátka až uloví krásnou kočku. Hluchý napovídá, seč mu síly stačí, aby hloupé policisty donutil k akci, což by nakonec mohlo i vyjít! EMcB uměl psát skvělé akční scény. Tady je jedna z nich - „Bejk odkopl židli za sebe, v tu ránu měl v ruce finku, zmáčkl knoflík a z nože vyskočila čepel. Vrhl se proti Carellovi s nožem trčícím ze zaťaté pěsti a v tom okamžiku Carella vystřelil. První výstřel neměl na Bejka žádný účinek. Pokračoval v útoku jako rozzuřený slon a Carella vystřelil znova a ještě jednou, ale Bejk se proti němu hnal pořád, až se nakonec na Carellu navalil a čísnul ho čepelí nože přes obličej a přes krk – ve zlomku vteřiny, než mu Carella zabořil ústí revolveru rovnou do břicha a seškubl spoušť ještě jednou. Razance střely odkopla Bejka zpátky na kuchyňský stůl. Přelomil se o jeho hranu vejpůl, z úst mu vychrstla krvavá pěna a pak se skutálel na podlahu.“