Nejrudější růže rozkvétá

Liv Strömquistová je autorkou, co si nebere servítky, ale zároveň má co sdělit a přitom neříká, že tohle a támhleto je strašně špatně, zatímco něco úplně jiného je ideální stav věcí. Je schopna polemiky i dialogu, přičemž nejraději cituje umělce z různých etap historie, čímž podtrhuje rozdíly mezi tím, co bylo a tím co je. Dokonale to funguje v kapitolách Nic necítím a Théseova tvář, kde se na příkladech různých forem dvoření vykresluje nepříliš příznivý obraz moderní společnosti, jež pro všechno to motivační blouznění trochu zapomněla, o čem láska vlastně je. Velmi zajímavá je přitom úvodní část o zrcadlení ega, poukazující na současný nešvar, kdy k sobě nehledáme někoho „jiného“, ale spíš ideální doplněk k našemu selfíčku. Moc mě však nebavila kapitola Takovýho, jako ty najdu během minuty, která až příliš lpí na tom, že kapitalismus je zlo, jež nám šlape po štěstí. A taky to časté opakování textu před bublinou a v bublině bylo vtipné všehovšudy jednou – podruhé až podesáté fakt ne.

Co je to láska a proč je v dnešní době stále těžší ji cítit, poznat a najít? Hledáme si v pozdně kapitalistické společnosti partnery a partnerky, které obdivujeme pro jejich jinakost, nebo jen obrazy vlastního ega? A je dnes tak moderní racionalizace hledání partnerů a prioritizace sebe samého a svých pocitů opravdu prospěšná pro dlouhotrvající láskyplné vztahy? Liv Strömquist nabízí opravdovou tour de force láskou dnes i v minulosti, kterou nás kromě ní provází i mnoho sociologů, filosofů ale třeba také Erich Fromm, Théseus či Malý princ.