Nejdivočejší sny

Já: „Tohohle chlapa vyhodím oknem.“ Taky já o pár kapitol později: „No tak pojď sem, ty emočně rozbitý idiote.“ Rhyland byl ze začátku přesně ten typ, kterého chceš praštit kabelkou. Ego jak mrakodrap, zásnubní prsten jako zbraň hromadného ničení a chování na přesdržku. Upřímně? Dylan jsem přála, aby mu to nandala. Klidně ať si to rozdá i s poslíčkem. Jenže pak to přišlo. Postupné praskání jeho masky. Trauma. Minulost. Strach. A najednou z „největšího blbce a samce“ byl chlap, který se učí milovat – pomalu, bolestivě, opravdově. A Dylan? Ta taky dostala lekci. Žádná pasivní chudinka. Tvrdohlavá, zraněná, ale silná. Oba museli přestat utíkat a začít riskovat. A teď pozor – malá smraďoška. Bez ní by to nebylo ono. Ta malá bytost jim rozmetala obranné zdi líp než demoliční četa. Byla srdcem celé knihy. A jo, přes ni jsem tomu namyšlenému idiotovi začala měknout. L. J. Shen mě zase jednou dostala. Začala jsem se vztekem. Skončila jsem zamilovaná do příběhu, který mi nejdřív lezl krkem. A jestli hledáš romanci, u které budeš nadávat, obracet oči v sloup… a stejně ji nebudeš moct odložit – tak tady ji máš.

Opět skvělé. Shen prostě umí psát a je to skvělý, emotivní, láskyplné, smutné i veselé. Prostě okouzlující romantika.