Len v tvojich snoch

Já: „Tohohle chlapa vyhodím oknem.“ Taky já o pár kapitol později: „No tak pojď sem, ty emočně rozbitý idiote.“ Rhyland byl ze začátku přesně ten typ, kterého chceš praštit kabelkou. Ego jak mrakodrap, zásnubní prsten jako zbraň hromadného ničení a chování na přesdržku. Upřímně? Dylan jsem přála, aby mu to nandala. Klidně ať si to rozdá i s poslíčkem. Jenže pak to přišlo. Postupné praskání jeho masky. Trauma. Minulost. Strach. A najednou z „největšího blbce a samce“ byl chlap, který se učí milovat – pomalu, bolestivě, opravdově. A Dylan? Ta taky dostala lekci. Žádná pasivní chudinka. Tvrdohlavá, zraněná, ale silná. Oba museli přestat utíkat a začít riskovat. A teď pozor – malá smraďoška. Bez ní by to nebylo ono. Ta malá bytost jim rozmetala obranné zdi líp než demoliční četa. Byla srdcem celé knihy. A jo, přes ni jsem tomu namyšlenému idiotovi začala měknout. L. J. Shen mě zase jednou dostala. Začala jsem se vztekem. Skončila jsem zamilovaná do příběhu, který mi nejdřív lezl krkem. A jestli hledáš romanci, u které budeš nadávat, obracet oči v sloup… a stejně ji nebudeš moct odložit – tak tady ji máš.

"Normálně, když se díváme na lidi, díváme se i skrz ně." Tak tohle bylo zase úžasný. Nemůžu si pomoct, ale myslím si, že autorce při psaní musí pomáhat nějaký chlap. Nebo možná má velmi dobře vyvinuté své vnitřní, chlapecké já. Ty mužské hlášky a mužské myšlenkové pochody prostě nemají chybu.