Nadčasová hra se stále aktuálními tématy opojení mocí, pokrytectvím. Je to typický Shakespeare s jiskřivými dialogy, záměnami a převleky, ale současně je komedie tematicky mnohem závažnější, než by člověk čekal. Zákony, které nikdo nerespektuje, kníže, který nechce začít vymáhat právo, protože by byl rázem neoblíbený, zdálo by se, že jde v převleku mezi lid, aby moudře naslouchal, ale přitom vyhrožuje všem, kdo o něm vtipkují, a k tomu jeho zdánlivě morálně čistý zástupce, který soudí druhé, ale ve skutečnosti je horší než oni. Žádná postava není jednoznačná, všichni ostatními manipulují. "Že svět dnes uznává jen poslední výkřik módy. Že jakmile něco trochu zestárne, hned je to k ničemu. Že těkat z jedné věci na druhou je ctnost. Že dneska nevíte jistě, které instituci smíte důvěřovat, a jistě víte jen, že důvěra se nevyplácí."

Další případ, kdy méně známá Shakespearova hra dává na frak těm známějším. Dosud jsem u autorových komedií, byť Něco za něco je těžké do takové kategorie řadit. Jednoznačná komedie to není. Temnoty je v ní však dost, stejně jako jízlivé ironie, poučení a látek k zamyšlení. A konec, ten je z celé hry nejtemnější. Přitom čtení je to parádní. Je v ní vše Shakespearovské, ale přitom tak nějak znásobené. Hra s jazykem, humor (tady hlavně v případě Lucia, hajzlíka jednoho, a paní Prošoupané, vyhlášené bordelmamá), proměny (kromě Isabely s Marinou hlavně kníže, který se zhostí několika rolí- z knížete utíkajícího před vlastním údělem se promění v mnicha sledujícího a ovlivňujícího děj, aby se na závěr stal nejvyšším soudcem lidských osudů a sám propadl hříchu) William si tady hodně pohrál jak s charaktery, dějem, tak i divákem/čtenářem, i když do optimismu měl podle všeho při tvorbě hodně daleko. A ten závěr? Pozoruhodný. Jediný, kdo získal, co chtěl, byl prakticky jen Claudio, příčina celého děje. A vlastně samotný kníže, který si to celé skvostně připravil.