Nebe je pořád fialové

Stránky této knihy jsou naprostým pohlazením. Jsou na nich nádherné věty, které plynou pomalu, ovívají vás a příjemně hřejí. A pak mi začalo být teskno. Arghaván se z Íránu přestěhovala do Nizozemska, kde má obchůdek se zbožím z druhé ruky. A úplně bych se tam chtěla podívat a s Arghaván se seznámit! Do obchůdku přicházejí nejrůznější lidé. Někteří pravidelně, jiní ve chvíli, kdy něco konkrétního shánějí nebo se naopak potřebují zbavit věcí, které už nepotřebují nebo jim připomínají něco, na co chtějí zapomenout. Arghaván ale na Írán nezapomněla. V kapitolách se prostřednictvím vzpomínek vrací ke svému dětství, ke svým zážitkům a především ke svým rodičům. Je to kniha o samotě, o síle ukrývající se v předmětech nebo stromech, o lidských setkáních, o tom, jak se cítí člověk z Blízkého východu v Evropě. Je také o předsudcích a o poutu mezi dcerou a otcem. Dozvíme se něco o Nizozemsku i Íránu, o jejich zvycích a běžnostech. Obě země se v knize různě srovnávají, stejně jako jejich obyvatelé a průběh některých situací. A pak jsou tu ty nádherné věty. Kniha plyne pomalu a vy si ji jednoduše vychutnáváte. Nespěcháte. Proč taky? Má jen 200 stran. A moc se mi líbila Arghavánina kamarádka Anna. Byla pěkně od rány, taková ta správná, která vám řekne pravdu do očí. Bylo mi v téhle knize dobře. A to někdy úplně stačí. ,,Ta největší naděje je vždycky ruku v ruce s tou největší obavou."

Pojďte na chvíli zpomalit. V klidu se usaďte, uvařte si dobrý čaj nebo kávu a začtěte se do příběhu, ve kterém poznáte Arghaván. Dívku, která odešla z Íránu do Nizozemska poté, co od rodiny odešla její matka a otec propadl opiu. Arghaván vede obchod s použitým zbožím, hledá si nové přátele, vzpomíná na svůj domov a snaží se zakořenit v nové zemi. Když jsem před pár měsíci měla možnost mluvit s překladatelkou Blankou Konečnou, upozornila mě na knihu, kterou zrovna dokončovala. Ano, je to právě tato knížka a já už tehdy věděla, že ji nutně potřebuji, neboť je to čtení přesně pro mě. A nespletla jsem se. Knížka je nádherná. Smutná, avšak plná naděje. Celou knihou se vine otázka: Jak poznáme domov? Je to místo, odkud pocházíme. Nebo je to místo, kde zrovna žijeme. Není snadné se rozhodnout, obzvláště pak, když vzpomínky na rodnou vlast nejsou zrovna příjemné. To, čím si prošla Arghaván v Iránu mě zasáhlo. Bylo to smutné a bolavé čtení. Ale i tam se našly momenty, které zahřály u srdce. A stejně tak Nizozemí, země, která ji přijala, ve které může žít. Hledá si tu přátele, kteří by ji dodali pocit domova, avšak ne všichni ustojí, že je jiná. Jsou tu ukázány kulturní rozdíly, a to až takové, že jsou pro někoho neuchopitelné. Knížka je skvěle napsaná. Některé věty, tak to jsou skvosty. Čtení jsem si užívala od začátku až do konce. Je to křehké a poetické. Donutí vás to zamyslet třeba i nad svým životem. A hlavně vás celý příběh donutí zastavit se, zpomalit a vnímat svět kolem sebe pozorněji.