Nebe je pořád fialové

Stránky této knihy jsou naprostým pohlazením. Jsou na nich nádherné věty, které plynou pomalu, ovívají vás a příjemně hřejí. A pak mi začalo být teskno. Arghaván se z Íránu přestěhovala do Nizozemska, kde má obchůdek se zbožím z druhé ruky. A úplně bych se tam chtěla podívat a s Arghaván se seznámit! Do obchůdku přicházejí nejrůznější lidé. Někteří pravidelně, jiní ve chvíli, kdy něco konkrétního shánějí nebo se naopak potřebují zbavit věcí, které už nepotřebují nebo jim připomínají něco, na co chtějí zapomenout. Arghaván ale na Írán nezapomněla. V kapitolách se prostřednictvím vzpomínek vrací ke svému dětství, ke svým zážitkům a především ke svým rodičům. Je to kniha o samotě, o síle ukrývající se v předmětech nebo stromech, o lidských setkáních, o tom, jak se cítí člověk z Blízkého východu v Evropě. Je také o předsudcích a o poutu mezi dcerou a otcem. Dozvíme se něco o Nizozemsku i Íránu, o jejich zvycích a běžnostech. Obě země se v knize různě srovnávají, stejně jako jejich obyvatelé a průběh některých situací. A pak jsou tu ty nádherné věty. Kniha plyne pomalu a vy si ji jednoduše vychutnáváte. Nespěcháte. Proč taky? Má jen 200 stran. A moc se mi líbila Arghavánina kamarádka Anna. Byla pěkně od rány, taková ta správná, která vám řekne pravdu do očí. Bylo mi v téhle knize dobře. A to někdy úplně stačí. ,,Ta největší naděje je vždycky ruku v ruce s tou největší obavou."

Kniha o domově. Kniha o novém začátku. Kniha o kořenech, které jen tak nevymýtíte přesunutím se jinam. Kniha o osamělosti a touze zapadnout. Kniha o tom, že překročit vlastní stín není vůbec jednoduché. Takový ten příběh, ve kterém se zdánlivě nic moc neděje, ale přitom se v něm děje strašně moc. Krásná kniha, která mě donutila zastavit, zpomalit, uklidnit se a přemýšlet nad spoustou věcí...