Chtěl jsem si přečíst něco jednoduššího z oblasti psychologie, ale zbytečně jsem se podceňoval a bál se knih od Freuda, jednak kvúli složitosti a pak jsem se obával, že budu muset uvažovat nad oidipovským komplexem, zda třeba tajně netoužím zabít svou matku a oženit se s otcem (nebo to bylo naopak?). Každopádně tahle kniha je skutečně až příliš jednoduchá, je srozumitelná snad až polopatická, líbivě uslintaně podbízivá, sračkosladká. Krom toho, že se lehce otírá o vývojovou psychologii, nemá s psychologií mnoho společného a pohybuje se někde mezi knihami typu "moderní výchova dítěte pro svobodné matky" a "jak být lepším a šťastnějším člověkem". Stávalo se mi, že jsem souhlasně pokyvoval hlavou, byť mi kniha neposkytovala žádné nové informace, ale častěji (nebo snad razantněji se setrvačností) jsem hlavou vrtěl ze strany na stranu. Byl by to dlouhý komentář, kdybych měl vypsat vše, co mě dojmulo jako šlápnutí do psího lejna, příliš dlouhý na tak útlou knížku, ve které se dvě třetiny textu stejně jen opakují. Ale o to hlavní vás neošidím. Autor nám představuje komplex moderní výchovy, kde vliv otce je nejenom postradatelný, ale zcela nežádoucí. Matka pak musí dítě neustále zahrnovat láskou, bez ohledu na to jaké věci zdemolovalo, kolik vypilo jedovatého saponátu nebo kolikrát svého brášku píchlo nožem. Matka musí vstoupit do role neúnavného otroka sloužící oddaně a bezchybně svému malému božstvu (trochu jako v Číně, kde díky politice jednoho dítěte vyrostla generace, které se přezdívá "malí císařové", ale ještě o něco víc). Samozřejmě při této výchově je nutné dodržovat další pravidla, např. motivace na výkon je vyloženě zavrženíhodná (taky jaká zrúda by po svém dítěti mohla chtít, aby bylo úspěšné?) naopak je nutné projevovat city, fantazii a vzájemnou empatii. Co na tom, že z takových dětí vyrostou pro život nepoužitelní přecitlivělý snílci, co si sami nedokážou zavázat ani tkaničku u boty. Nezoufejte, autor nám nabízí i společnost, do které se tyto děti zařadí, společnost ve které se všichni ze dne na den přestaneme honit za prachama a budeme šířit mír a lásku a se svými dětmi dělat jen ta co nás a je baví. Ale všichni víme, že to se v reálu nikdy nestane, že to funguje jen v malých komunitách a to jen dokud mají co hulit a dokud jim Evropský svaz vyplácí dotace na pěstování biomrkve. Stručně řečeno, autor mě nepřesvědčil, nenechal jsem se strhnout ani řadou účelových povídek, ale věřím, že si své čtenáře najde. Například svobodným matkám, kterým mateřstvím dostatečně změknul mozek (vypozorovaný fakt, čest výjimkám) se bude určitě líbit. Faktem je, že motivace na výkon má také své nevýhody. Také mě asi jako malého příliš chválili, když jsem udělal hezký bobeček. Skutečně musím dát autorovi za pravdu, psychicky mě to poznamenalo, protože i dnes se ve mně rozleje příjemná spokojenost, když na oné místnosti uzřím svúj krásný výtvor. S nabitými komunikačními schopnostmi mám dokonce tendence o výjimečnosti svých hovínek vyprávět ostatním. A ještě jedna věc, když už jsem se tak hezky rozohnil. Bylo by fajn, kdyby autor omezil používání smajlíkú na osobní korespondenci. Samozřejmě za předpokladu, že ve svých adresátech chce vyvolávat dojem, že si píší se čtrnáctiletou nanynkou co píše svúj blogísek pro všechny miloučký lidičky, páč je fááákt mucinky moc láskuje XDXDXD. Zaplatil jsem za knihu dvě stovky a za tohle bych autora poslal do →(_!_)

Tahle kniha mě tak vytáčela v tolika směrech, že už od začátku bude tak trochu marná snaha je všechny postihnout, protože to se snad ani nedá. Začnu tím, že psát populárně naučnou práci s tím, že otevřeně prohlásím, že je to kompilát bez citací, protože ty beztak nikdo nečte, považuju za extrémně drzé, samolibé a naprosto stupidní. Při čtení jsou ze změn stylů jasně patrné přeložené pasáže, přeformulované pasáže a pasáže, které autor píše sám - to by byl takový problém přiznat autorství? Celý text tak ve finále působí jako agresivní demagogie: TAKHLE to je, TOHLE je pravda, TOHLE je fakt. Není. Fakt ne.  Stejně jako není pan Herman psycholog - je učitel a jediná kapitola z knihy, která mi připadala zajímá, byla ta věnovaná výuce. Ono totiž ne nadarmo sedí člověk ty roky nad těmi příšernými skripty a učí se teorie. Za prvé se pak vyhne tomu, že bude objevovat dávno objevenou Ameriku, za druhé se mu notně rozšíří obzory a za třetí nebude prezentovat překonané modely jako objevné (nebo má aspoň větší šanci). Pokud bychom žili v Americe, byl by pan Herman motivátor. To je totiž jeho publikace: motivační knížka pro (údajně) lepší život a porozumění sobě a okolí. A motivoval by své posluchače k posilování patriarchátu a své názory by představoval jako milé, vstřícné, navoněné a krásné.  Co mě štvalo nejvíc? V prvé řadě se dozvíte, že otec je v rodině od toho, aby všechno posral. I kdyby se postavil na hlavu, stejně bude vždycky reprezentovat ten špatný proud, bude chtít od dětí výkony, bude je podle nich hodnotit a celkově je prostě od začátku jasné, že chlap je vlastně k ničemu a celkově jen kazí - máme ho tedy kvůli tomu, že vydělává prachy a pro zachování rovnováhy (jaký byl asi autorův tatínek?). Pánové, nesnažte se, nemá to cenu. Všichni jste jako přes kopírák, diverzita neexistuje. Jděte se zahrabat nebo na fotbal, to je ve výsledku jedno. Středobodem vesmíru je MATKA a jediným skutečným posláním ženy v životě je stát se MATKOU. Pokud nechce, je to proto, že měl její na výkon orientovaný otec příliš velký vliv a ona je zkažená ambicemi, které nicméně ve skutečnosti nemá, protože její SKUTEČNOU životní touhou, je být MATKOU. A ne ledajakou matkou: matkou na plný úvazek, matkou vždy přítomnou, laskavou, chápavou, tolerující, milující, hladící, vařící, chladící, atd. Od chvíle, kdy konečně jakožto ženy splníme své poslání - tedy se staneme matkami - leží na nás osud naše roběte v plném rozsahu (no pressure, dámy). Jakmile si dovolíme projevit emoce (třeba pekelnou nasranost) totálně jsme to podělaly a už to NIKDY nenapravíme a naše robě bude mít za dvacet let o čem vykládat na kožen(kov)ém gauči svému terapeutovi. Ženy ve skutečnosti nechtějí budovat kariéry a nechtějí skloubit rodinu s prací, každá žena totiž ve skutečnosti touží po tom, být stepfordská panička - jen některé si to ještě neuvědomily, politujme je a pomozme jim stát se lepšími! (Např. bordel po dětech uklízí s úsměvem (to je důležité! Na spratky dělající bordel se neřve - oni nedělají bordel, oni jsou kreativní!) matky a argumentují tím, že by se otcové zlobili, kdyby si ve vytopené koupelně umokřili ponožky (s. 122) a kdyby sáhli na hadr, asi by jim slezly jejich šovinistické nehty). Úsměvná je i adorace doby minulé - autor má nejspíš rád Josefa Ladu a představuje si, jak dříve žila rodina pospolu a všichni měli na sebe čas a všechno bylo idylické a hodnoty byly hodnotné a kdo umřel, šel po zásluze do nebíčka nebo do peklíčka. Nějaká emancipace nebo třeba vznik něčeho, jako jsou práva dítěte, volební právo pro ženy, možnost studovat atd. určitě existovalo vždycky, nikdo nedřel do úmoru, nikdo nikoho beztrestně nezneužíval, protože tak se to určitě vždycky nedělalo, otcové houpali děti na kolenou a ty ráno nešly makat na pole. Kde že. Podobné výkřiky o tom, jak je dnešní doba hrozná a jak bylo dřív líp, jsou fakt k smíchu. Kdy dřív? To by mě teda zajímalo. Jazykově kniha osciluje mezi bodrými "prcky" a "pipinkami" (ano, tak je označen pohlavní orgán dospělé ženy: "Prst prochází zlatým kroužkem (pipinkou) a tím nevěsta získává vytouženého (zlatého) pindíka" (s 176), - to jako vážně) a odbornými termíny. Sem tam to autor proloží nějakým svým shrnutím namátkově vybrané teorie (psychoanalýza) a svou interpretací (kolektivní podvědomí), vše hojně opepřené wordovskými kulatými smajlíky a mračítky. Už to mě mělo varovat - pokud není člověk schopný napsat text tak, aby bylo jeho vyznění jasné a musí si pomáhat emoticony, je něco špatně (nemluvím o neformálním projevu, tohle je kniha, která se dočkala několika (!) vydání). O gramaticky špatném stupňování a psaní procent mlčím, to jsou proti zbytku kosmetické vady. Suma sumárum: pan Herman je asi takový spisovatel a psycholog jako já jsem venerolog nebo neurochirurg. Kdo si nechá udělat lobotomii jako první?