Náčelník

Formou rozhovorů na dálku nás Aleš Palán seznamuje se životem hodně zajímavého člověka. Bavilo mě vše, dětství, studia, mladické výšlapy i ty pozdější, ornitologické vstupy, život muzejníka, pohled na toulky přírodou, které dnes už asi nelze zažít; tu nostalgii po tom uplynulém si už si Miloslav Nevrlý alias Náčelník může s devíti křížky na hřbetě dovolit… Líbil se mi i lehounce vyjádřený odstup od mnohých „novot“, ale současně i určitá smířenost s tím… („Myslím, že už není cesty zpět, co se má stát, stane se.“) I velmi tolerantní přístup k různý projevům víry. Četla jsem zatím jen „Knihu o Jizerských horách“, ta mě chytla moc, těším se na další – o Krkonoších, Českém Švýcarsku, to jsou i mé zamilované kouty země… * „Až teď se konečně dostávám k odpovědi na tvou otázku, co lidé považují za přírodní ideál. Myslím, že naprostá většina dnešních lidí nepostrádá z minulosti nic. Dávná „původní“ příroda je jim cizí, báli by se jí, neuměli by v ní žít. Nepostrádají pratury ani zubry v pralesích, stačí jim hřiby a holubinky v lidmi vysázeném kulturním smrkovém lese. Kdyby tam potkali medvěda či vlka, prchali by a chtěli po úřadech, aby zasáhly. Pro taková zvířata jsou přece určeny zoologické zahrady. Myslím, že podvědomým přírodním ideálem lidí je krajina jejich dětství.“ * „Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání.“

z knihovny...pod ruku mi padla už na odchodu z knihovny. A až doma jsem si uvědomila, že p Palána znám z knížek o "samotářích a exotech", a p. Nevrlého z úžasných "Ptačích roků", které jsem si jako ptáčkař/birder amatér náležitě vychutnala. Karpatské hry mě kdysi "šmrncly", ale nakonec jsem se ke čtení nikdy nedostala, měla jsem pocit, že momentálně to není poselství, mně určené (možná proto, že jsem nikdy neputovala, ne takto, vícedenně, samotářsky ani v kolektivu...spala pouze pod stanem, po chatách...toulala se lesy, ale lesy už jen okrajově divokými...a snívala s otevřenýma očima obklopená v podstatě civilizací) . Opět jedno z překvapení, kde jsem dostala mnohem víc, než jsem čekala. Díky otázkám Aleše Palána se dovídáme o životním pohledu, filozofii a vlastně pouhém jednoduchém a nádherném žití jednoho velmi zajímavého člověka. Velmi ohrožený druh. P. Nevrlý mi připoměl (a v knize samotné i zmínil) dalšího velkého milovníka přírody Ludvíka Kunce. Čistá duše, žijící v souladu s Bohem, lidmi, přírodou. Obrovská pokora, kde přijímá dny a minuty tak, jak jsou. Děkuje za vše, protože vše je správně a má svůj účel. Samotář, který je přátelský ,a vlastně celý život prožil obklopen spoustou lidí. Člověk přírodou žijící, splývající, toulající se, objevující. Přírodovědec a zároveň filozof. I když se z knihy dozvídám spoustu faktů a zajímavostí, nejen o p Nevrlém, ale i o Jizerských Horách, Karpatech a podobně, (jak já bych ráda zkoumala netopýry ve štolách ! ale jaksi jsem si zvolila trochu jinou cestu :)) přeci mám pocit, že vlastně čtu jednu báseň. Ódu na radost, ódu na život. Poetično, klid a splynutí s přírodou prolínají celou knihou a celým životním příběhem pana Miloslava. Děkuji, že jsem aspoň takto mohla chvilku být jeho součástí. Těsím se na další jeho tvorbu ! "Poprvé jsem si Františkova slova přečetl za horké hvězdnaté noci na Plešivecké planině v Jihoslevském krasu. Na oheň jsem přiložil poslední dřevo a plameny zavoněly něžkou vůní dřínů........... mimovolně jsem začal číst. Slova stará 3/4 tisíciletí mě začala pohlcovat. Dřřín dohoříval, oheň ztrácel svůj jas a písmena Františkovy písně pomalu tmavla. Zbývalo několi posledních veršů. Vedle spacího pytle ležela zapomenutá jalovcová větev. Položil jsem ji na skomírající oheň a suché jehličí prudce vzplanulo. A v jeh poletujících jiskrách a jasu jsem ta nádherná slova dočetl. Zdálo se mi, že svět se náhle změnil. Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly noční hlasy neznámých zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných výšinách nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně kroužila daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná. Přestože jsem se na rozhlehlé krasové planině, kde na míle daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý, a dokonce se bát o život, tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí. Ze slov Františka z Assisi nejchudšíh z nejchudších, vanula jistota, že se mně nemůže nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí.. .. Nedokážu samozřejmě vysvětlit, proč tomu tak bylo. Je téměř jisté, že kdybych byl té noci obklopen lidmi, nic podobného bych nezažil. Možná proto trávil František své noci o samotě..."