Náčelník

Formou rozhovorů na dálku nás Aleš Palán seznamuje se životem hodně zajímavého člověka. Bavilo mě vše, dětství, studia, mladické výšlapy i ty pozdější, ornitologické vstupy, život muzejníka, pohled na toulky přírodou, které dnes už asi nelze zažít; tu nostalgii po tom uplynulém si už si Miloslav Nevrlý alias Náčelník může s devíti křížky na hřbetě dovolit… Líbil se mi i lehounce vyjádřený odstup od mnohých „novot“, ale současně i určitá smířenost s tím… („Myslím, že už není cesty zpět, co se má stát, stane se.“) I velmi tolerantní přístup k různý projevům víry. Četla jsem zatím jen „Knihu o Jizerských horách“, ta mě chytla moc, těším se na další – o Krkonoších, Českém Švýcarsku, to jsou i mé zamilované kouty země… * „Až teď se konečně dostávám k odpovědi na tvou otázku, co lidé považují za přírodní ideál. Myslím, že naprostá většina dnešních lidí nepostrádá z minulosti nic. Dávná „původní“ příroda je jim cizí, báli by se jí, neuměli by v ní žít. Nepostrádají pratury ani zubry v pralesích, stačí jim hřiby a holubinky v lidmi vysázeném kulturním smrkovém lese. Kdyby tam potkali medvěda či vlka, prchali by a chtěli po úřadech, aby zasáhly. Pro taková zvířata jsou přece určeny zoologické zahrady. Myslím, že podvědomým přírodním ideálem lidí je krajina jejich dětství.“ * „Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání.“

Pro mne kniha roku 2023 - nejen mezi rozhovory a v rámci literatury, jíž se nepřesně říká "populárně naučná". Způsob tázání Aleše Palána slouží a je odrazovým můstkem zpovídanému, Miloslav Nevrlý odpovídá podmanivým až strhujícím způsobem. Ať už se hovoří o floře, fauně, horách, vlastním životě, druhých, s nimiž se potkal cestou či na toulkách, či obecně lidských věcech. Vrchovatě se mi dostalo toho, čemu soukromě říkám "ACH efekt"- užila jsem si maximálně. Další zastávka Karpatské hry, následující Kdo chodí tmami... Veliké díky oběma autorům. "Netrápí tě konečnost, smrtelnost? Jak se ti to podařilo? A bolelo to, zabydlet se v takovém východisku?" "Vlastně ani nevím. Nebolelo a nebolí mě zatím nic, ale to se může změnit. Nevím, jestli se trochu nerouhám, ale zdá se mi, že se smrti nebojím. Prostě něco mně bude jednou odňato a já to již nebudu postrádat." (s. 235)