Na západní frontě klid

Strašně intenzivní a uvěřitelné, to jsou asi nejsilnější pocity po dočtení. A taky moc dobré! A smutné! Občas jsem si připadala, jako bych byla na bitevním poli s Paulem a spolu s ním cítila všechen ten zmar, bolest a odevzdání i obavu z nemožnosti začlenit se do normálního života po válce. Remarquova vlastní zkušenost byla přímo hmatatelná. A přestože hrůzy války bez ní úplně pochopit nemůžu, nesmyslnost válek, zvlášť v souvislosti s probíhající zbytečnou valkou na Ukrajině, určitě ano. "...Proč? Proč se s tím už neskoncuje?..."

Na autorově stylu psaní mě zaujal především spád, jenž příběhu dává v momentech, kdy se začnou dít situace podobné těm, které se staly již dříve. Každý pobyt v táboře, všechny ty nekonečné týdny úmorného boje na frontě, nebo pasáže, kdy se hlavní postava dostane domů; napoprvé je to vždy popisováno podrobně do detailů, ale jakmile se tyto situace objevují znovu, popisuje se to čím dál tím stručněji, až se nakonec říká pouze to nezbytně nutné. Díky tomu je dílo na poměry románu nezvykle krátké, ale každá autorova myšlenka vynikne tak, jak potřebuje a nikdy není zastíněna zdlouhavým popisováním situace. Je spousta děl, kterým prospěje, když si dají načas, ale zde to perfektně funguje takhle.