Na západe nič nové

Na autorově stylu psaní mě zaujal především spád, jenž příběhu dává v momentech, kdy se začnou dít situace podobné těm, které se staly již dříve. Každý pobyt v táboře, všechny ty nekonečné týdny úmorného boje na frontě, nebo pasáže, kdy se hlavní postava dostane domů; napoprvé je to vždy popisováno podrobně do detailů, ale jakmile se tyto situace objevují znovu, popisuje se to čím dál tím stručněji, až se nakonec říká pouze to nezbytně nutné. Díky tomu je dílo na poměry románu nezvykle krátké, ale každá autorova myšlenka vynikne tak, jak potřebuje a nikdy není zastíněna zdlouhavým popisováním situace. Je spousta děl, kterým prospěje, když si dají načas, ale zde to perfektně funguje takhle.

Notoricky známý (proti)válečný román, který mě hodně zasáhl v rámci gymnaziální povinné četby. A teď po asi dvaceti letech mě nejvíce zarazilo, že jsem byl Paulu Bäumerovi a jeho kamarádům (věkově) daleko blíže tehdy než teď. Do boje vyráželi přímo ze školních lavic a místo diskusí o antických tragédiích museli čelit nepředstavitelně příšerné realitě zákopové války na západní frontě, kde moderní vojenská technika (kulomety, bubnová dělostřelecká palba, plyny, letadla i tanky) kosila nekonečné vlny křehkých pěšáků. Byla to válka, která přes absurdní počet obětí fakticky postrádala smysl, ať už strategický (stály proti sobě velmoci, které byly ještě v roce 1913 propojené obchodně i kulturně, jak o tom píše Florian Illies) nebo taktický (při ofenzivách umíraly tisíce vojáků kvůli zisku nepatrného území, jež bylo obratem opět ztraceno). Remarque ukázal, že válka ohlodá lidskou existenci na dřeň, kdy veškerý projev života musí sloužit k zachování existence a zabránění vlastní zkáze, takže vojáci zuřivě touží pobít své nepřátele, ač jsou to lidé jako oni a „pouhý rozkaz by je mohl změnit v přátele“. Jeho román je poctou všem, kteří si tím peklem na zemi prošli, a současně obžalobou „Kantorků“, kteří se opájeli válečnou propagandou a frázemi o službě vlasti hnali mladou generaci na smrt.