Hledat ztraceného otce ve venezuelském vnitrozemí by nebylo snadné ani pro zkušené a ostřílené dobrodruhy, což teprve pro něžnou dívku. Nebezpečí číhá na všech stranách, nejen od strašlivých bouří, migrujících želv či divokých šelem, ale i od lidí, kteří se touží pomstít. Na vlnách Orinoka začíná urputným vědeckým sporem a končí romantickou červenou knihovnou. Mezitím si užijeme podrobného cestopisného vyprávění o venezuelském veletoku, pramenícího kdesi v pohoří Parima a ústícího po dva a půl tisících kilometrech do Atlantického oceánu. Přestože se tato obsáhlá „mezihra“ snaží tvářit dobrodružně a napínavě, jedná se v podstatě o faktografický místopis, sem tam ozvláštněný nějakou tou dramatickou vsuvkou, která ovšem žádnou díru do světa neudělá. Celé povídání se nese v poklidném, až ospalém tempu, z něhož čtenáře vytrhne jen máloco. Střihačské nůžky by románu rozhodně neuškodily a možná by příběh trochu oživily a zahustily. Úsměvný je také archaický překlad některých výrazů, které unikly ostřížímu zraku korektora (ministr školství je tu vydáván za ministra vyučování apod.).

Málem jsem to několikrát odložil, nikoliv kvůli popisům krajiny atd, .. ale kvůli úplně limonádově předvídatelné zápletce. Úplná červená knihovna, jen zasazená do divočiny. Kniha je v současnosti zastaralá jak obsahem, tak i způsobem vyprávění. Na druhou stranu bylo docela zajímavé, sledovat názory z doby napsání knihy: např. vztah k ženám nebo "podřadným" indiánským kmenům, které zachrání až pokrok a přinášený křesťanskými misionáři... Četl jsem to především proto, že inspirací k této knize byl Alexander Humboldt a jeho objevitelské cesty latinskou amerikou na přelomu 18. a 19. století. On se opravdu plavil k pramenům Orinoka a J. Verne čerpal v tomto případě z jeho knih. Protože jsem nedávno doslova objevil naprosto úchvatnou postavu A. Humboldta, chtěl jsem mít obraz o něco komplexnější, ..jinak četba této knihy byla spíš zkouška mého čtenářského odhodlání.