My dva na Měsíci

No do háje.. Tohle mě totálně dostalo. Začátek byl takový nijaký - ona si prostě po rozchodu zaletěla do Paříže a potkala tam Rhyse.. a pak si po jednom společném dni začali psát emaily. Několik emailů - a postupně se vyvíjeli. Tak půlku knihy jsem jenom brečela a brečela. Úplně se mi spustily hrozně velké slzy a nemohla jsem uvěřit tomu, co ti dva dělají. Bylo to hrozné, strašné a krásné zároveň. Vše doprovázel příběh malého prince... "Bude to znít jako šílenost, vím, že jsme se poznali teprve před pár hodinami a nedává to smysl, ale slibuju ti, že na tebe nezapomenu. Že i když uběhne spousta let, pořád budu vzpomínat na tebe i na tuhle neplánovanou noc." "Jsme to, co děláme, ale také to, co neděláme. Jsme to, co řekneme, skoro stejně jako to, co nevyřkneme. Jsme otázky, které se odvážíme vyslovit, stejnou měrou jako odpovědi, které nikdy nepříjdou a navždy se budou vznášet ve víru strachu a nejistoty. Jsme jemnost pohledu, důvěrnost něžného pohlaví, křivka upřímného úsměvu. Jsme hezké chvíle, hořkosladké okamžiky, smutné noci. Jsme drobnosti. Jsme skuteční."

Tenhle příběh mě pohltil od prvních stránek. Smála jsem se i brečela spolu s Rhysem a Ginger. Všechno na mě působilo upřímně, autenticky a terapeuticky. Nádherná knížka! Ani nelze popsat, jak moc se to dotklo mého nitra a jak moc jsem se do knížky zamilovala. Opravdu a upřímně.