My

První dystopický román z roku 1920 musel být opravdu ojedinělou novinkou na trhu knih a musel leckomu svými myšlenkami zamotat hlavu. Není divu, že tato kniha nebyla pochuti totalitním režimům, jejichž myšlenky a pravidla se v knize dají krásně rozpoznat. Všeobecně přijímané DOBRO Jednotného státu zbavené emocí, fantazie a vášně, které, jakmile vybočujete a onemocníte "duší", vás nekompromisně, avšak za souhlasu všech správných členů společnosti, vymaže ze světa - to by tak scházelo, aby někdo měl jiné názory a postoje, než ty uzákoněné a nejlepší pro všechny. Proto bude lepší, když všichni podstoupí Velkou Operaci pro své dobro, aby už byli všichni jenom spokojení a v soukolí státu šlapali jako hodinky. Pro mě byla kniha jako prvotina dystopie povinnost. Místy je vyprávění napsané trochu zmatečně a nepřehledně, člověk se tak trochu ztrácí, nicméně poselství knihy je zřejmé a nedivím se, že příběh ovlivnil i další dystopické průkopníky.

„(...) vše neznámé je člověku organicky nepřátelské, a Homo sapiens je teprve tenkrát v plném smyslu slova člověkem, když v jeho základních pravidlech neexistují žádné otazníky, ale jen vykřičníky, čárky a tečky.“ Měl jsem pořád tendence číst My spíš jako podobenství o boji, který se v každém člověku odehrává – o souboji mezi volností a jistotami, mezi fantazií a řádem, mezi opojným pocitem vlastní osobitosti a uklidňujícím zakotvením v přístavu konformity. Vím, že Zamjatin to tak nemyslel, že psal dystopii zaměřenou na konkrétní režim, na konkrétní situaci. A nemohu než ho pochválit za řadu velmi přesných zásahů. Přesto jsem ten společensko-politický aspekt nějak nebral jako hlavní téma. To jistě může být i porovnáním s 1984, Orwellův román měl, podle mě, mnohem propracovanější popis logiky režimu z hlediska uplatňování moci a propagandy. V My se dozvíme víc o tom, jak to měl hlavní hrdina těžké s ženami (vztah s I byl pro děj zásadní, jistě, zato zbylá dvě děvčata a jejich zápletky jsem vnímal jako docela nadbytečné, ale možná, že jsem je jenom nepochopil). Dlouho jsem přemýšlel, co mi na knize nehraje a přišel jsem na to až daleko za polovinou: Vypravěč se definuje jako přísně rozumový typ, a přitom jeho zápisky jsou extrémně květnaté (příkladem: „Ženské rty byly jako krvavě rudé květy a dětské tváře v prvních řadách připomínaly něžné girlandy“). Nesoulad mezi tím, co se říká a jak se to říká – zde musím znovu porovnat s 1984, kde Orwell uplatnil svoji genialitu právě tím, že propojuje téma úpravy používané řeči s možností ovládat mysl občanů. Vlastně mě to nějak tlouklo do očí v celém románu – to jak se v přísně kontrolovaném a na racionalitu zaměřeném státu většina postav chovala emotivně. To ubíralo na věrohodnosti, stejně jako přehnané množství odkazů na stovky let staré uspořádání (reálné totalitní režimy spíš minulost mažou než vytahují jako špatný příklad). Ale celkový dojem mám pozitivní. Román My mě zaujal a před Zamjatinovou bystrozrakostí nelze než smeknout. A potlačování lidské osobnosti ve prospěch anonymní většiny, na úkor jistotu dodávajícího MY, no, to je samozřejmě také stále aktuální téma a příběh tak vyznívá, i po téměř stovce let po napsání, velmi varovně.