Narodil jsem se na začátku daného roku, proto jsem se rozhodl přečíst si knihu věnovanou roku mého narození. Spoustu věcí už jsem znal, mj. slavné vrstevníky jako jsou Lucka Vondráčková, Tomáš Rosický, Libor Bouček nebo Ivan Bartoš, kterého moc nemusím. Vím o československé bilanci z OH v Moskvě, pořádání spartakiády či zisku bronzu fotbalistů na ME. Také vím o mém nejoblíbenějším filmu z roku 1980 (Vrchní, prchni) či o úmrtích Jana Wericha a Johna Lennona. Ale spoustu dalších věcí jsem se samozřejmě dozvěděl až z knihy, např. o řadě nehod, katastrof či teroristických útocích (převržení ropné plošiny u Norska, obsazení íránské ambasády v Londýně teroristy, bombový útok v Boloni či na mnichovském Oktoberfestu, letecká katastrofa v Rijádu...). Rok 1980 byl na události rozhodně bohatý a ani tehdy nebyl svět v optimálním stavu (to vlastně nebyl nikdy), rozjížděla se válka mezi afghánskými povstalci a komunisty notně podporovanými SSSR, začala válka Irák-Írán, Reagan byl zvolen prezidentem USA, čímž Sovětům začaly tikat biologické hodiny. Svět byl fascinován polským hnutím Solidarita a začalo také "šílenství" okolo Rubikovy kostky. Výrazně kladným bodem roku bylo vymýcení pravých neštovic a v Československu došlo k dálničnímu propojení Prahy s Bratislavou (značný pokrok zaznamenalo i pražské metro). Kniha obsahuje informace o každodenním životě lidí v Československu. Tyto obecné informace se přirozeně hodí i na "okolní" roky. Publikace obsahuje bohatou obrazovou přílohu a textu není příliš, kniha se dá přečíst za 4-5 hodin. Publikaci doporučuji zejména lidem, kteří se narodili v roce 1980. Alespoň osobně mě kniha nenadchla tolik, abych se začal enormně zajímat o další svazky série Můj rok.

Co na to říct.... je to prostě souhrn věcí, které se udály a které si samozřejmě nevybavujete, jelikož vám bylo 0 let... některé věci vám vyvolají úsměv na tváři, jelikož pokračovaly i potom co už jste začali trochu vnímat a vás zaplaví nostalgie....možná to zní divně, ale lepší by bylo přečíst vše potom třeba od roku 1983, kdy už si toho člověk vybaví víc a zažije větší dávku nostalgie... za mě největší radost byla ze zjištění, že jsem ještě zažil pana Jana Wericha...sice jenom 2,5 měsice, ale stejně....