Můj rok 1953

Jestli jsou roky zpracovávané paní Breurovou velmi kvalitní, rok 1953 je zatím ten nejlepší, co se mi dostal do ruky. Na zdánlivě faktickém základě a bez nějakých podsouvaných soudů a hodnocení vystihla perfektně rok, který člověk zná jenom z vyprávění současníků nebo nejrůznějších článků a dějepisu. Oč věcněji a zdánlivě nezúčastněně je vykreslena smrt Gottwalda a Stalina, o to víc mě oslovila "báseň" jedné z nejhorších "osobností" našeho XX. století Pavla Kohouta (a že tedy konkurenci má...), nakonec i ta sloka od Milana Uhdeho je pozoruhodná. Vše dokresluje ona vzpomínka na noční nácvik smutečního průvodu. Stejně je podána i další zlomová událost doby - měnová reforma. Že byly bouře a protesty proti ní stejně masové jako "povstání" v sousedním NDR je zřejmé a jednalo se o první protest nesouhlasu s vládou komunistů. A příčina - nutnost sanovat "úspěšné" budování socialismu je zde zmíněna sice jenom okrajově, o to víc je vševypovídající. Stejně jako jedna z prvních dvoustránek s tehdejšími (poměnovými) cenami a průměrným platem. K tomu je třeba říct, že i za komunistů se platily daně (přibližně kolem dvaceti procent) a onen medián, na který dosáhne 60% lidí, co pracují byl tak někde kolem osmi stovek. A pak ty ceny v poměru k platům ukazují, jak vypadal onen socialistický blahobyt. Zato armáda měla skoro 300 tisíc (!) příslušníků a 65 tisíc byli oni "profesionálové". Součástí tohoto roku byla nejen ona nesmyslná, podle sovětského vzoru provedená školská reforma (včetně militantně připravovaných pracovních "záloh"), ale i fakt, že soudruzi zrušili akademické tituly a zavedli nové - promovaný lékař, promovaný právník apod.. Jistě, se smrtí Stalina, Gottwalda a nekonec i Slánského jenom tři měsíce předtím se asi začalo opravdu jenom velmi mírně "oteplovat", ale bylo to, jako když se třeskutý arktický mráz změní na ten v místních poměrech běžný. Mezi třiceti pod nulou a osmi pod nulou sice aritmeticky rozdíl je, ale mráz je to v obou případech.