Můj rok 1950

Označit padesátý rok za ne nejradostnější je ještě velmi mírné, až sametové tvrzení. Tenhle rok byl ve skutečnosti absolutním dnem v období stalinismu v Česku (i na Slovensku). Řádění komunistů s okázalou snahou zpochybnit vše a vymazat minulost se projevovalo ve všech oblastech a v běžném životě lidí v té nepokleslejší podobě. Kniha (jako všechny v téhle řadě) začíná kulturou. Jenže, o jakou kulturu se vlastně jedná? Čapek je vymazáván z paměti národa, jeho dílo je prý "oslavou průměrnosti a maloměšťáctví". Zato ti spisovatelé, kteří jsou u lizu, Drdou počínaje přes Nezvala až k Majerové nebo Pujmanové razí a podporují zvrácené představy, že literaturu bude tvořit pracující lid. Dělničtí autoři jsou na Dobříši školeni vybranými kádry, jak na to. A ti nepohodlní, nebo ti co se pevně nepřimknuli ke straně jsou vytlačeni do zapomnění (v lepším případě). Ze strany je ten rok vyloučen jak Kundera, tak Trefulka, zato svazácký básník Pávek Kohout si bere mladinkou Alenu Vránovou – na den Stalinových narozenin a v modrých svazáckých košilích. Vzniká Fučíkův odznak, tak famózně zkarikovaný v Tankovém praporu Josefem Škvoreckým. Ten píše Konec nylonového věku. Svobodně, bez šance na vydání. Zato vydavatelství chrlí literaturu z bratrských zemí. Divadla klesají na samé dno a oblažují diváky nejhorším škvárem typu Parta brusiče Karhana. E. F. Burian, představitel avantgardy před válkou v hodnosti plukovníka vede Armádní divadlo – včerejší Vinohradské a předvádí se po Praze v uniformě. Stejně úděsná je domácí bilance filmového "umění" a vrcholem socialistického realismu v hudbě je Dobiášova skladba Stalinův rozkaz č.268 k osvobození Prahy 9. května 1954, zahajující Pražské jaro nebo tvorba Drejsla nebo Podéště. V zahraničí je to ale rok, kdy se prosazuje zejména literatura science-fiction (Bradburry, Asimov), ale v lednu umírá i Eric Artur Blair, kterého naivní účast a zkušenost ve španělské občanské válce dovedla k napsání Farmy zvířat a především 1984. Architektura plně pod diktátem socialistického realizmu nikoho nepřekvapí, stejně jako nedostatek bytů. Soudruzi znárodnili, co mohli. Spočítali si, že po odsunu Němců z pohraničí zde „zůstalo“ bydlení pro 2,5 milionů lidí. Že je ale už v dost dezolátním stavu a na místech, kde je k ničemu (pohraničí). Obludné kolektivní domy, ani rozvíjející se výstavba na Ostravsku a třeba i na Kladně celkovou bilanci nijak nezmění. Socialistický realismus se měl promítnout i do – módy. Žádné ozdoby, žádné zbytečnosti, co nejvíce šedi, zde asi vzala svůj začátek ona neblaze proslulá tepláková kultura. Protože se podle nařízení SSSR u nás rozvíjel těžký (zbrojní) průmysl, boty, oblečení nebo potřeby pro domácnost byly to poslední, co vedení strany a státu zajímalo. Tuhle skutečnost dokumentuje v knize to, že do soukromých rukou byly ten rok prodány 4 osobní auta. Jejich produkce z Mladé Boleslavi i Tatry šla menším dílem do rukou státních institucí a podniků a z větší části se vyvážela – na nepřátelský Západ. Za devizy. A v tomhle roce soudruzi nařídili ukončení vývoje nové osobní škodovky a likvidaci již připravených prototypů. Lidé najednou žili v bídě, kterou za první republiky poznalo tak 5% populace v nejhorších letech krize. Při průměrném měsíčním platu necelých tisící korun byly pánské polobotky za 458 korun luxusem, o litrovce rumu za 310 korun ani nemluvě. A přitom zboží bylo za tyto ceny na lístky nebo na volném trhu, ale za ceny až trojnásobné. Kdo se ozval, byl brutálně umlčen. Byl to rok, soudu (či spíše justiční vraždy) s M. Horákovu, ale i řadou dalších lidí, kteří kolikrát ani žádné opoziční nebo nepřátelské tendence neprojevovali. Ale jejich likvidací, terorem udržoval totalitní režim, řízený z Moskvy v lidech strach a nejistotu. Přesně podle sovětského vzoru. Alena Breuerová, autorka knihy (a nejen této) mně ale objevila člověka, který popsal oněch prvních deset let radostného budování socialismu ve svém deníku, kde vše líčí bez jakýchkoliv příkras a s hlubokým vědomím i širších souvislostí – brněnského spisovatele Čestmíra Jeřábka. Díky němu jsem pochopil tahle léta, kdy jsem ještě ani zdaleka nebyl na světě z pozice obyčejného člověka mnohem lépe a objektivněji než z nejrůznějších pamětí jeho vrstevníků, kteří se na těchto zrůdnostech podíleli, aby v osmašedesátém „zázračně“ prohlédli a chtěli „demokratizovat socialismem s lidskou tváří“.

Rokem 1950 jsem vstoupila do série Můj rok a díky tomu, že jsem hned zprvu narazila na tak kvalitní kousek, určitě se s ní neloučím. Paní Breuerová totiž čtenáři nabízí unikátní a nestranný pohled do dob komunismu, přikládá zachovalé fotografie, vysvětlivky a ke konci knihy dokonce uvádí v jednotlivých dnech roku 1950 události z různých koutů světa.