Probírání šuplaty minulosti začíná v roce 1945, kdy Grögerová nastupuje na tiskové oddělení Ministerstva národní obrany. Pulzuje tam neklid a napětí z nových politických poměrů, pohybuje se tam v prapodivně vojenském prostředí plném znepokojivých a morálně pokleslých mužů – navzdory tomu zůstává autorka svobodomyslná a nepoddajná, rázně i s humorem se vzpírá mužským autoritám. Chod v tomto labyrintu doplňují mladistvé radosti (narozené děti, návštěvy filozofických seminářů) i strasti (postupně churavějící manžel), samotný "labyrint" se pak zjevuje v stísňujících snech, obrovské bludištní prostory bez východu snad promítají zákmity uplynulých událostí. Přeskakuje se zde mezi autentickým, "přítomným" zápisem a zpětným ohlížením, vůbec nezvyklá je absence zmínek o psaní – na tu přijde až později. Druhou část navazuje chronologicky na Čas mezi tehdy a teď – Hiršal je podruhé sražen tramvají, přičemž tato událost odstartuje zaznamenávání procesu loučení. Grögerová s neutuchající frekvencí dojíždí za umírajícím Hiršalem smrtelným strojem, stále ve stejných, rozpoznatelných šatech. Postupné oněmění, přivírání a nehybnost buduje bariéru v komunikaci – takové mizení se jeví obzvlášť bolestně, když to, jak píše Grögerová, "byla práce se slovem, která utvářela náš vztah". Dokumentární, chladnější ladění nahrazuje emoční tón – jak jinak by mohlo být zachyceno setrvávání u lože partnera, který sice "nereaguje, ale já se nevzdám". Poslední text už není tak hlubokým nořením – zaznamenává poslední roky života autorky, která se musí vypořádávat se slepotou i úmrtími blízkých přátel. Stále ji však neopouští zvídavost a láska k jazyku, což dokládají nenadále vynořující se latinské termíny, psaní ("žádnou jinou potřebu už necítím") tlustým fixem, poslouchání srdcových autorů, pojednávání o mytologiích a detailně a všímavě líčené pohledy z okna ve veleslavínském domku. Meditativní charakter oddílu umocňují zamýšlení se nad slunečními sny, které knihu uzavírají – končí tak průchod "labyrintem jmen a událostí", na jehož konci je neodvratné cosi, co završuje i osudy milovaných mužů předchozích oddílů. Pokorná, silná kniha, krása! Sedím potmě na nejbližší židli, když zazvoní telefon. Volá Milena, že její muž Pepík Schwarz-Červinka leží ve velmi vážném zdravotním stavu ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Co si s Milenou říkáme? Že jsme se měli moc rádi a že nám bývalo nejlíp na lavičce pod platany na hradní zahradě. "Opět tramvaj?" ptá se Milena. "Ano, má potřebu vítězit nad mocnou překážkou." 24. května přestal Joska komunikovat očima. Jak se mi vzdálil! Kde je teď on, tam za ním nemůžu. (s. 51)

Co říct k této knížce aby to nevyznělo plytce. Že se jedná o vzpomínky prodchnuté melancholií, ale zároveň neutuchajícím zápalem pro literární tvorbu, pro práci se slovem, pro pečlivé vážení slov. Bohumila Grögerová ve svých pozdních dílech ukazuje mimořádný cit pro výběr slov. Poslední tři knihy Rukopis, Dva zelené tóny a Můj labyrint jsou tak pozdním vrcholem tvorby. (Ještě bych sem zařadil knižní rozhovor Za slovem.) Především pak části Loučení a Branka na klíč patří k tomu nejlepšímu v duchu Rukopisu. Velmi silná zpověď o životě s literaturou, o stáří, o odcházení blízkých přátel, o samotě a čekání na smrt. Je to ale především styl autorky, který činí z těchto knih klenoty české literatury; styl, jenž je smířlivý a vděčný k uplynulému životu se všemi radostmi i těžkostmi. Loučení se životem a velké díky za něj - tak by se snad dal charakterizovat Můj labyrint. Díky, paní Bohumilo. -