Možná přijde i diktátor

Tomáš Klvaňa se pravděpodobně chtěl svést na vlně literatury s tématem "varování před totalitou", se kterou se v poslední době roztrhl pytel. Žel, moc se mu to nepovedlo. Pokud jeho předchozí kniha "Fenomén Trump" měla alespoň jednotící myšlenku, a poskytovala jakýsi obraz Ameriky v postmoderní době, tak tady ta jednotící myšlenka chybí. Jakkoliv autor tvrdí, že má jít o stejný styl, ale zaměřený na střední Evropu, tak jde spíš o vršení příhod, postřehů a reportáží, u kterých si souvislosti člověk spíše domýšlí. Autor neustále šermuje slovy o nové normalizaci a postfaktické době, občas dojde i na podnětný postřeh. Jenže z knihy je stále patrná umanutost a názorová plochost autora. Klvaňa prostě postrádá Taberyho přemýšlivost, Šídlův nadhled, nebo Snyderovy znalosti historie (abych jmenoval další autory, co publikovali v poslední době ve stejném žánru). Hřebíček do rakve si pak zatloukl Klvaňa sám na besedě o knize, kde bylo jeho hlavním tématem to, že ho nikam do médií nezvou, a proto musí knihu propagovat sám, a pak ve sto variantách opakující se arogantní tvrzení ve stylu "já mám pravdu, ale "oni" (tj. protistrana) se se mnou nechtějí bavit, protože mě nemají rádi". Žádný nadhled, pokora či hledání kompromisů a společných východisek. Obávám se tedy, že ty nízké prodeje knihy asi nebudou jen důsledkem nepřízně médií.

Vcelku zajímavý esej pojednávající o době, kdy stále méně záleží na faktech a na důležitosti nabývají emoce a uzavírání se v sociálních bublinách. Autor by měl dle mého ještě podrobněji rozebrat některé z příčin tohoto stavu: prohlubující se diferenciace příjmů, superbohatí ovlivňující politiku a zákonodárství, daňové ráje, hypertrofovaná politická korektnost, oligopoly. Vyhřeznutí hlouposti a sprostoty na sociálních sítích, které mají stále větší vliv na veřejné mínění, je zčásti způsobeno nedůvěrou a nenávistí k elitám, které jsou uzavřené a nedostatečně reflektují stav společnosti. Trochu mě překvapilo emocionální obvinění europoslance Tomáše Zdechovského ve věci odebrání dětí paní Michalákové norskými úřady. Ta věc je velmi sporná. Za nejlepší část knihy považuji popis Ruska.