Kdysi už jsem četl jednu knihy z tohohle univerza – Deepsix – moc mě tehdy nebavila. Co mě přimělo začíst se do této? Jednoznačně ta odzbrojující a dech beroucí obálka! Z této mám celkový dojem podobný, přesto možná o fous lepší. Je zde několik světlých okamžiků. Předně je zde zajímavá myšlenka podobných mytologických archetypů a motivů napříč galaktickými civilizacemi – rozhodně stojí za další přemýšlení. Neméně fascinující je představa nálezu tajemných pozůstatků kdysi zcela jasně pokročilé, komplexní a inteligentní, a dnes dávno mrtvé, civilizace na jiné planetě. S touto myšlenkou si samozřejmě hraje mnoho dalších autorů, nicméně i tak nepřestává ohromovat a udivovat. Z té představy mrazí. Děj není třeba příliš komentovat – klasické archeologické dobrodružství, detektivní pátrání po tajemných artefaktech, luštění archaických mimozemských textů hledání vysvětlení. A k tomu prvek omezeného času. Do zničení cenné archeologické lokality zbývá pár desítek hodin a situace se každou hodinou přiostřuje, podaří se něco zachránit? Autor slušně buduje napětí. Podaří se na poslední chvíli objevit něco zcela zásadního? Něco co by posunulo hranice poznání celého lidstva? Tolik první polovina knihy. V druhé polovině textu se příběh nějak divně roztříští, není víc linek, ale honička za záhadou přeskakuje z místa na místo, ze soustavy do soustavy a celek vůbec nepůsobí kompaktně a uceleně. Přesto to celé působí dostatečně zajímavě. Rozhodně zajímavý příspěvek k dalšímu oblíbenému SF motivu – univerzálních civilizačních ničitelů putujících mezihvězdným prostorem.

Tohle mi naprosto vyhovovalo. Sci-fi spíše zaměřené na odkrývání a poznávání, než na akční jízdu. Nejsou zde spektakulární bitvy, extrémní konflikty a obyvatelné planety jsou spíše zbořeniště, odkrývaná ve střípcích. Několik silných zvratů autor samozřejmě do osnovy příběhu zakomponoval, např. terraformaci celé Quaraqui... provedenou značným počtem jaderných hlavic... při které je celá planeta zalita obří tsunami a tvorové žijící na povrchu, si ve dvojce už nezahrají, ale i přesto bych autorův styl psaní definoval jako značně strohý. Což mi k příběhu paradoxně skvěle sedělo. Mix archeologie a výprav za neznámým se totiž nesl v definované nenáročné linii, poukazující na historii navštívených míst, popř. řešící decentně důležité otázky (např. planetu Zemi v roce 2200 úplně v prdeli nebo již zmíněné vyhlazení jiné planety), pro mě osobně ještě navíc umocněno čtivostí celé knihy. Co autorovi ovšem nefunguje? Hloubka jednotlivých postav. Již zmiňovaná strohost je obsažena bohužel i v této části jeho stylu psaní a čtenář může mít problém vytvořit si bližší pouto s hlavními postavami v příběhu. Když v průběhu nějaká zemře, tak lze dané úmrtí přejít pouze pokrčením ramen. Upřímně hraje zde roli i klasické nelogické chování na cizích planetách alias jsem tady doma a nic mě neohrozí.