Monika

Clowes mistrně využívá médium komiksu v mysteriózním, trochu lynchovském příběhu, kde jde víc o samu cestu, než cíl. Pracuje s narací hlavní postavy, zatímco přímá řeč často efektně mizí z panelů, protože buď není podstatná, nebo je zamlžená nánosem času. A tak většinu času sledujeme tok vzpomínek Moniky a tajemného příběhu její matky, setkáme se s podivnou sektou i bizarní fantasmagorií. To vše s jeho typickým, makabrózním vizuálním stylem. Lahůdka.

Penny rebeluje proti establishmentu a jeho normám, chce být nezávislá a tak vystřídá hodně delších i kratších vztahů, což je i mně osobně známej motiv z pohledu dítěte a tím dítětem zde je Monika. Nejdříve sleduje svoji mámu střídat partnery, přežívajíc to typický dětství jisté samoty a stresu, zatímco klobásy zdarma se střídají jak na běžícím pásu – to u Moniky později způsobí problém si vztahy utvářet, nebo se na někoho vázat. Penny se nedokáže ani s "perfektním" partnerem usadit a přijmout roli manželky (nakonec ale najde útěchu u nějakýho magora a ten ji dokáže držet tam, kde ona potřebuje - asi jde o jakýsi balanc, protože všichni ti vyrovnaní týpci jí neseděli, protože ona potřebovala někoho, kdo by byl ještě poškozenější), takže před svatbou utíká a Moniku následně opustí. Ta se pak později, během své dospělosti, snaží najít nejen svou mámu, ale i zjistit, kdo je/byl její otec. (...) Žánrově Clowes skáče různě, rodinný drama, válka, hippie éra, horror, opět hodně v podobném stylu jako buddy Charles Burns, i body-horror. V druhé polovině pak příběh dost převezme pátrání po matce, minulosti, identitě, až k antiklimatickému zjištění, které je ale v závěru opět ještě převráceno na hlavu, tentokráte v podobě lovecraftovské brány démonů. Ještě předtím ale Moniku vede její cesta k vlastním zkušenostem, kdy možná halucinuje, možná ne, protože s ní mluví rádio, projde si i během pátrání po matce zkušeností s tajnou společností, kde mají členové kultu podobně nápadný sestřih jaký se objevil i ve '28 Years Later', kde Sir Jimmy byl inspirovaný postavou Jimmyho Savila. Clowes stvořil i lepší věci, ale taky je to tak nějak pořád "to samé v jeho stylu" a neřekl bych, že se to nějak extrémně odlišuje kvalitou nebo úrovní od zbytku jeho prací, prostě oeuvre.