Molloy, Malone umírá, Nepojmenovatelný

Nu, vzhledem k tomu, že jsem každou knihu okomentoval zvlášť, zde se hodí to spíše tak nějak celkově hrnout, že ano? Připomněl bych motto, které jsem si pro knihu, z knihy, zvolil. Autor při jeho psaní odvedl kus práce: "zbavený všeho konání a rozpuštěný v čase druhých" Precizní vyjádření téhle pasti, do které se čtenář otevřením knihy dostane. Co je zbavené všeho konání? Co je rozpuštěné v čase druhých? Člověk ne, ten nikdy. Román? Ano, román. A v průběhu téhle věci z vás autor udělá románovou postavu – a líbit se vám to nebude. Viděli jste ten podivný seriál The Boys? V určitém bodě je jedna vedlejší postava nepřirozenou rychlostí vláčena po asfaltce, dokud z ní nezbyde než krev na vozovce. Něco podobného provádí Beckett v téhle knize. Vleče vás tak dlouho, dokud vás nezbaví všeho tělesného a nevsadí vás do okovů Nepojmenovatelného. Je to šílený pocit. Pocit který se patrně podstatně liší podle toho, jaký jste čtenář. Autor ví, že člověk ke svému přežití materii potřebuje. Zbavuje vás postupně tělesného, zbavuje vás pohybu a zbavuje vás času, nemůže však zcela rezignovat na jsoucna kolem vás. Proto se až moc dovíte o plných nočnících, o kamíncích, kloboucích, o veškerém majetku. A vy, to ne nejhorší, se prostě začnete těšit na to, až už vám Malone konečně vyjmenuje co má u sebe. A samozřejmě je to celé výsměch vám, nám, kteří čteme romány. Je to neuvěřitelně drzé, neslušné, ale právě že ty romány čtete, snad to autorovi odpustíte. Celý text z vás dělá součást knihy a vysmívá se vám proto – přenáší na vás atributy knihy. Nejste již člověkem, proto jste zbaveni všeho konání a rozpuštění v čase jiných. Kritika literatury je všeobecnější. První posměch přichází snad na straně 45 tohoto vydání. V jistém okamžiku vypravěč přichází se zvláštním komentářem "Když se před vámi nedá skrýt nic." (str. 40) Přičemž toto nepochybně míří na čtenáře – zároveň se v daném místě ne-děje dostáváme do okamžiku, kdy jistá Loussová používá vypravěče jako jakýsi exponát, který sleduje, šmíruje, nejspíše s jistým erotickým vzrušením (str. 45). Sledovala jej dalekohledem, sledovala jej při spánku. Z kontextu nelze nevyvodit, že jej sledovala i při takových činnostech, jako je kálení. A já si nemohu pomoci, to vede k možnému výkladu kritiky jistého voyerismu čtení románů, nota bene biografií, korespondencí apod. Udržme se ale u románu. Vypravěč nám řekne, hele, vy jste tak vlezlí, že se před vámi nedá nic utajit, pak nám popíše neskutečně divnou ženštinu, která jej špehuje. Antiromán.

Myslím, že jedným z najpriliehavejších výrazov, ktorými možno vystihnúť pohyb odohrávajúci sa v Beckettovej Trilógii, je písanie navzdory jazyku: písanie, ktorému sa všeobecne zrozumiteľný jazyk medziľudskej komunikácie stáva prekážkou. Beckettovo písanie sa totiž dôsledne obracia proti sebe a neprestajne deštruuje vlastný obsah. Jazyk, ktorý tradične vystupuje ako samozrejmé médium alebo prinajmenšom neproblematický nástroj sprostredkovania významu, sa tu odhaľuje ako úhlavný nepriateľ – ako nemožnosť, ktorá sa však nemôže prejaviť inak než prostredníctvom seba samej. Práve táto obsedantná, seba samu pohlcujúca rytmika, „udusená do stavu dýchania“, ak si možno vypožičať jeden z Beckettových obrazov, pred nami vyvstáva ako šialený pohyb, ktorý neúnavne performuje vlastný nemožný zánik. Ilustratívny je v tomto ohľade už samotný názov posledného románu – Nepomenovateľný. Ako názov označuje nemožnosť pomenovania, no zároveň ju nevyhnutne pomenúva. Ide o performatívnu inkoherenciu, akou sa Beckettove texty doslova hemžia. Celý román možno čítať ako príbeh nemožnej deštrukcie reči, ktorú písanie zároveň uskutočňuje; ba viac, práve táto neprestajná deštrukcia je jeho vlastnou tvorbou. Od reprezentácie sa tak presúvame k samotným podmienkam jej možnosti. Práve preto by pôsobili (čisto hypoteticky) výroky o tom, že Beckettove scény sú „dobre opísané“ alebo „verne zachytené“, takmer komicky, čo samozrejme nie je niečo, čo by sme mohli povedať u väčšine diel. To, čo sa tu totiž zobrazuje, nie je – až na niekoľko výnimiek – nič, čo by stálo mimo samotného aktu zobrazovania ako jeho vonkajší predmet. Beckettovo písanie nereprezentuje svet; inscenuje vlastné podmienky možnosti a zároveň ich neprestajne rozkladá, napríklad v tejto ukážke: „Jsou v tom, co povídám, nějaké moje vlastní slova? Ne, nemám hlas, v této záležitosti nemám vůbec žádný hlas. Ovšem já nic neříkám a nic nevím, ty hlasy mi nepatří, ani ty myšlenky, to všechno patří těm protivníkům, co mne obývají.“ V okamihu, keď niekto pripustí, že jeho myseľ môže fungovať iba ako médium, ako javisko pre ľstivé intrigy cudzích hlasov, ktoré do nej vložili dokonca aj samotnú myšlienku podozrenia, predstava „Ja“ ako spoľahlivého pôvodu reči sa rúca. Subjekt sa ukazuje ako gramatický záhyb stratený v pustošivom víre surovej reči, kde je suspendovaná každá zdelovacia funkcia a celý priestor je prenechaný mumlaniu. Toto mumlanie je však – a myslím, že to potvrdí každý čitateľ Becketta – napokon zvrchovaným hudobným počinom.