Moje Pacifická hřebenovka

A tak jsem šla." ... to by mohl být podtitulek téhle cestovatelské knížky, protože přesně tak mi to přišlo. Tahle holka se prostě sebrala a šla ... "batoh (mimochodem špatně vybraný, jako i trekové hůlky a další), spacák, pláštěnku, oblečení, náplasti a jdu!", a to, že skutečně došla pak považuji za její ohromné vítězství ... úspěch o kterém by nikdo včetně jí samé dlouho neuvažoval. Tahle holka se prostě sebrala a šla, navzdory vlastní neschopností o sebe se postarat, vlastní rozmazlenosti (jak sama moudře časem poznala), a až přehnané citlivosti a schopností brát si všechno co se stane nepřiměřeně osobně:-). Tahle holka se prostě sebrala a šla... a naučila se, zpomalit, víc pozorovat, víc vnímat, víc se postarat sama o sebe, změnit svůj pohled na svět, překonat spoustu hranic (nejenom těch na cestě, ale hlavně v sobě), a být tak víc sama sebou. A to je vidět i na literárním stylu téhle knížky, je psána jazykem prostým, jde bez okolků přímo k věci (je vidět v tom kladném slova smyslu, že slečna je novinářka), takže vše co se událo popisuje cestou přímou, trochu neučesanou (což přikládám její nátuře, opět v pozitivním duchu), a ta opravdovost z téhle výpovědi přímo sálá, a to se mi líbilo asi nejvíc - upřímnost toho vyprávění. A co bylo na konci? Nebojte, o žádný spoiler se nejedná, jen o prosté konstatování, toho, co jistě tušíte, tahle holka už prostě není žádný citově labilní oukropeček ;-).

Perfektní! Hrozně mě to bavilo, přečetla jsem za dvě odpoledne. Líbilo se mi, že nás s Pacifickou hřebenovkou neseznamuje nějaký nabušený outdoorový borec, ale obyčejná holka z Vysočiny, skoro bych řekla "nejhorší hikerka na světě", aspoň tedy na začátku - nezkušená, zhýčkaná, ufňukaná, navíc s dost nepříjemným zdravotním handicapem. Oceňuji otevřenost, se kterou mluví o svých problémech, a obrovskou změnu, kterou během svého náročného půlročního putování prodělala.