Moc a vzdor

Dnes je socialismus v pětině zemí světa, ale přísahám při Marxovi, Engelsovi a chánu Krumovi, že jich už brzy bude desetina." (Generální tajemník Živkov) Bulharsko, Československo, Bělorusko... stejná hrůza, stejný marasmus, mizérie a arogantní a bezmezná hloupost a ignorance. Zpočátku se mi nabízelo srovnání s Dobou z druhé ruky Alexijevičové. A přece srovnávám nesrovnatelné. Alexijevič věrně zaznamenala bezpočet výpovědí z obou stran barikád, psaní je hrubé, neotesané a necenzurované jako výkřiky bolesti. A naprosto přesvědčivě. Zatímco Trojanow děj postavil na dvou protikladných postavách, estebákovi a kariéristovi Metodějovi (MOC), který se úspěšně přehoupnul ze své násilnické minulosti do období chatrné demokracie, a jeho oběti Konstantinovi (VZDOR), oběti prolhaného, brutálního komunistického režimu. Trojanow svá slova pečlivé volí, formuluje myšlenku, jako by do kamene tesal. Literární zážitek velký. Nepřekvapuje mě, že se překladu chopila právě Denemarková. Jen to bývalo chtělo podstatně kvalitnější korekturu. Škoda. Tolik podobného s českou realitou od druhé světové války po dnešek. Zametání pod koberec, neschopnost vypořádat se s minulostí, zlehčování či dokonce zesměšňování a popírání utrpení postižených. Je zřejmé, kolik českých a československých komunistů z naší doby minulé převléklo červený kabát za oranžový či za úplně jiný. A je s podivem, jakou renesanci komunisti prožívají dnes. Občas sice v tisku vybředne jméno toho či onoho bývalého estébáka, ale pouze ve chvíli, kdy se neudrží a chce se vyhoupnout do vysokých pater české politiky. Konexe i peníze na to mají, tak proč ne. A tak si u nás žijí v poklidu a bezpečí. Česká oligarchie z těchto lidí, kteří "umí a znají", může bez problémů vzkvétat. Vůbec nemusí emigrovat do Brazílie atp. Proč by měli? Nic a nikdo jim tu nehrozí. "Odkdy tu pracujete? Teprve od roku 1980. To ale byly staré časy, ne? Ne, ty byly předtím. Předtím? Ano, v padesátých letech."

Kniha sice vypráví o Bulharsku, ale poselství je hodně univerzální.