Mirákl

Představuji si, jak by na mě kniha zapůsobila v sedmdesátých letech: nezkreslený pohled na padesátá léta plné přetvářky, zabudování „čihošťského zázraku“ do románového děje, pohled na příjezd ruských tanků v r. 1968 tak, jak skutečně proběhl, a ne v normalizačním duchu o internacionální pomoci… něco nevídaného. Dnes mám ale už trochu výhrady. Pro mě ne moc sympatický hrdina, jehož promiskuitní eskapády se mi zdály již přehnané, opakované popisy krásných ženských ňader a zadečků, což ženskou čtenářku v takovém množství už poněkud otravuje. Autorova ironie je chytrá, vtipná a leckde se strefuje do černého, chvílemi na mě až moc posměšná a nešetřící nikoho. Trochu škola Haška nebo Poláčka… Scénky z maturit v roce 1949 mě ale spolehlivě pobavily… To vyrovnávání se se skutečnými postavami pražského jara 1968, které jsou v knize přetaveny do postav s podobným jménem, našinci ale dnes už moc neřekne; kritický a poněkud ironický pohled na jejich tehdejší názory byl možná zajímavý v době prvního vydáni, a to ještě pro zasvěcence… A protože dnes již známe podrobnosti o umučení faráře Toufara, najednou se mi zdá použití a ohnutí jeho tragického osudu poněkud nepatřičné. I když ano, co se týče postavy faráře Doufala, v tomto jediném případě se autor ironickému a zlehčujícímu pohledu vyhnul.

Pro mně nejlepší Škvoreckého kniha. Komplikovaná z hlediska časových rovin, vyžadující nejen absolutní soustředění s ohledem na množství postav (většinou skutečných osob pouze se změněným jménem), ale také znalostí o době, ve které se dílo odehrává. Jestliže Škvorecký v románu rozhodně nešetří například dodnes až nezdravě adorovaného Václava Havla (světoznámý dramatik Hejl...), vyvolává tím sice odpor až nenávist disidentů, ale přitom, kromě zrůdnosti budování tzv. socialismu, jeho kořenů i paradoxního porovnávání s katolickou církví, na tohle všechno má právo. Na rozdíl od básníka Vrchcolába (který ovšem patří k těm málo disidentům, kteří Škvoreckého právo na podobné pojetí hájí) a jemu podobným se totiž Josef Škvorecký nikdy "nenamočil" a v tom je síla jeho výpovědi asi o nejtragičtějším období našich novodobých dějin (to prolnutí nacistické okupace, padesátých let a osmašedesátého je zřejmé a jedno nelze od druhého oddělit). Právě až drsně pravdivé zobrazení onoho pro některé tak heroického, pro jiné tragického a nějak tak v národním povědomí podivně naivně zakódovaného osmašedesátého (tady se mi vždycky vybaví smutná pravda v podání Jiřího Kodeta z Pelíšků, kde hodnotí ony "reformátory"...), jako cosi veskrze pozitivního, Josef Škvorecký ukazuje v poněkud jiném, pravdivém a tím pádem trochu jiném světle, než jsme běžně zvyklí. Jestli lze knihu poněkud označit za kompozičně komplikovanou, pak každý, kdo má rád čapkovskou češtinu bude spokojen. Perfektní práce s jazykem, přiměřenost popisů i úvah a právě důraz na reálně podaný děj je nejsilnější stránkou tohoto díla. Díla, jehož poselství vyžaduje hodně přemýšlení a odstupu a které není přijímáno obecně. P.S. A po šestém přečtení, během posledních dvaceti (možná i více let) mi nedá, abych nedoplnil citát z kapitoly příznačně nazvané Šílené jaro. "Už jednou nám zkazili život, soudruzi. A sotva jsme si ho trochu dali dohromady, ničej nám ho podruhý" (spisovatel science fiction Očenáš - celkem snadno identifikovatelný MUDr. Nesvadba). Asi není náhoda, že onen v rozhovoru s Dubčekem socialismus velebící světoznámý dramatik Hejl (Václav Havel), básník Vrchcoláb (Pavel Kohout) a onen ministr školící Dannyho (Jiří Hájek) Očenáše a Šárku Pechlátovou patřili mezi nejvýznamnější chartisty a onen Vrchcoláb tu chartu dokonce literárně dotvořil...