Zahrada

Petra Dvořáková to zase dokázala. Stejně jako u její knihy Vrány, tak i v Zahradě se jí na vcelku malém prostoru podařilo vykreslit velmi tíživý a bolestivý příběh. Bez nějaké větší omáčky, silný svými emocemi a tím, co zůstává nevyřčené mezi řádky, ale na člověka to i tak dokáže zapůsobit. Nechci úplně zacházet do detailů, abych tu omylem nevypustila nějaký spoiler. Nicméně autorka tu zpracovává téma, které je velmi citlivé a určitě nesnadné ke zpracování. Pro jednu stranu zúčastněných asi horor, ale zároveň pro stranu druhou bolestivá realita přinášející předsudky, ač daný člověk postižený "daným tématem" nemusí nutně nikomu ublížit. Střet těchto dvou stran je třeskavý, bolestivý a nepříjemný pro všechny. A vlastně i pro čtenáře, protože na jedné straně asi chápete ten strach jedné strany, ale zároveň prostě vidíte do hlavy hlavního hrdiny. Cítíte jeho bolest, obavy z okolí a to, jak se snaží bojovat sám se sebou, ač nikomu neublížil. Vidíte, jak se to v něm pere a skoro se za něj modlíte, aby v sobě dokázal najít vnitřní sílu a říct si o pomoc. Aspoň o tak na mne působilo. Co na paní autorce obdivuju, je její práce se slovy. Jak dokáže tak silný příběh napsat tak hutně, minimalisticky a přesto toho říct hodně. Čím víc jsem se blížila konci, tím víc to pro mne bylo tíživé čtení, protože paní autorka těmi emocemi skutečně nešetří. Na mne se to tedy určitě přenášelo velmi silně, že mi bylo místy fakt těžko. Plný počet hvězd určitě pro mne na místě. Moc si cením, že mi Petra Dvořáková zas uměla předat spoustu podnětů k zamyšlení. Uff, byla to fakt kláda!

Velmi silné téma, zpracované tak, že z toho bolí u srdce. Přestože čtenář tuší, že cesta hlavního hrdiny nebude jednoduchá, samotná realita a způsob, jakým nás autorka nechává nahlédnout do nitra, myšlenkových pochodů a bolestné rozpolcenosti muže, kterému se právě doslova zhroutil život, to jde vážně síla. Nepřiklání se přitom ani na jednu, ani na druhou stranu, jen ukazuje, že svět není černo-bílý, ale že má pořádnou škálu šedých odstínů. Jak snadné je odsoudit a zároveň jak snadné je pochopit ty, kteří soudí. Mnohokrát probírané téma, zda je člověk zodpovědný za jednání, které nepramení z jeho svobodné vůle. Zakořeněné předsudky se těžko překonávají, zvlášť, když budete mezi potenciálně ohroženými. Konec příběhu je sice lehce optimistický, ale obávám se, že Jardu moc štěstí v životě nečeká. Jen ta zahrada mu zbývá...