The Tower

Yeatsova poezie v téhle jeho pozdní sbírce je hodně o, jak jsem slyšel a nejvíc na mě dolehlo, plynutí času (doporučuju přednes úvodní básně 'Sailing to Byzantium' v podání Douga Barrona, jejíž úvodní verš navíc použil McCarthy jako titul své knihy 'No Country for Old Men'), ale nejen o tom, témata spadají do mnohdy i silně okultního symbolismu (neb Yeats byl členem Hermetického řádu Zlatého úsvitu, dokonce měl incident s Aleisterem Crowleym, kdy podle některých ho Yeats skopl ze schodů, nebo byl Crowley eskortován, zatímco křičel na Yeatse svoje zaklínadla). Poezie je velmi hutná a vyžaduje soustředění a pokud čtená nahlas, má o to větší tah na bránu (podobně jako třeba E. A. Poe) a osobně si ani nedovedu představit tohle překládat, je to asi jako snažit se přeložit Joyceho 'Finnegans Wake'. Sbírka je komplexně prošpikovaná symboly a osobními vzpomínkami, evokacemi a rozluštit jejich pravý význam pro člověka ne-anglicky hovořícího a ne-Ira, je bez kontextu dost obtížné, ale ani jsem se o to nesnažil, spíš jsem to nechal působit, plynout, navíc to má tempo, protože tam jsou rýmy (poslední roky v mé četbě poezie dost převažuje volný verš). Další témata jsou téma ztráty a irský nacionalismus a v tomhle ohledu jde vidět, že si Yeatse považují i třeba známí irští herci a Irové celkově, kteří ho předčítají (Liam Neeson, Cillian Murphy), podobně jako třeba velšský herec Richard Burton měl velmi v oblibě poezii Dylana Thomase. Irové nezapomínají před britskou královskou rodinou dávat ruce do kapes a jsou zvyklí na svůj mysticismus a komplexní strukturu. Yeats je high-level, kde si každý asi musí najít to svoje co ho k němu táhne.