Šálivá hra světla

Další z knih na téma viny, kdy stačí obvinit člověka jen proto, že přežil v systému, kde odpor je možný pouze za cenu osobní oběti. Popsaná hmatatelná bezvýchodnost situace umělce a to, že tvořil v diktatuře a přežil ji, z něj později činí bezcharakterní osobnost. A věčná otázka nad osudem režiséra Pabsta, mohl něco udělat jinak? A kdy k tomu byl ten nejvhodnější okamžik? "Doba (na točení filmu) je divná vždycky. Umění je vždycky nevhodné. Vždycky nepotřebné, jakmile vzniká! A později, když se ohlédneme zpátky, je to to jediné, co bylo důležité."

Tahle kniha se hrozně dobře hvězdičkuje (jasný plný počet) a ještě lépe doporučuje, ale píše se mi o ní těžko. Šálivá hra světla sleduje život rakouského režiséra G. W. Pabsta, který oslňoval v éře němých filmů a po neúspěchu v Hollywoodu točil v nacistickém Německu. Skrze jednotlivé kapitoly jej vidíme očima nejrůznějších lidí - asistenta, syna, manželky či matky. Nejhrozivější jsou pak části psané z pohledu samotného režiséra, neboť právě skrze něj se poprvé setkáváme se statisty Leni Riefenstahlové (vypůjčenými z koncentračního tábora), ministrem propagandy Goebbelsem a koneckonců i s pravou tváří domovníka Jerzabka, o kterém se mi asi budou ještě dlouho zdát noční můry. Kniha je rozdělena na tři části - Venku, Uvnitř a Poté, a protože je napsaná velmi sugestivně, čtenář se drží každé stránky Venku a modlí se, aby k Uvnitř vůbec nedošlo. Bohužel marně. Atmosféra válečných let byla tak tíživá, že jsem si musela dávat mezi kapitolami den volna, ačkoli jinak bych takhle dobrou knihu slupla jako malinu. Každopádně to za to stojí, jak se čtenář přesvědčí už v první kapitole (která je asi tím nejlépe napsaným úvodem, jaký jsem za posledních pár let četla). Pochvalu zaslouží i skvělá obálka a perfektní překlad.