Babí Jar. Hlasy

Po přečtení básnické sbírky Babí Jar. Hlasy ukrajinské autorky Marianny Kijanovské pociťuju velkou tíhu z tolika zmařených životů. Tyto v první osobě psané básně vyvolávají hluboký soucit. Jsou to vlastně promluvy - Hlasy - a poslední myšlenky kyjevských Židů před popravou. V září 1941 nacisté během pouhých dvou dnů povraždili v Babím Jaru přes třicet tři tisíc kyjevských Židů. A právě hlasy těchto zabitých v této silné a tíživé poezii zaznívají. Počet popravených ve zprávě odeslané do Berlína je 33 771. Toto číslo se při čtení básní najednou proměňuje v konkrétní lidské příběhy. Přičiněním poezie se tak čtenáři zhmotňují lidé naplnění strachem z blížící se nevyhnutelné smrti. Zjevují se polapení při razii, za chůze na popraviště, klečící na okraji rokle, uléhající na mrtvá těla pod sebou, všímající si kulky v těle, ale také se zcela obyčejnými vzpomínkami, myšlenkami na běžné věci nebo s myšlenkami na obyčejné životní starosti. Obojí se děje zároveň, hrůza ze smrti i pomyšlení na zapomenutý svrchník. Verše oživují mrtvé a dávají jim dějinnou šanci promluvit. Básnířka na nás křičí svou poezii tvrdě, nemilosrdně a naštěstí velmi srozumitelně. není co jíst proto mi je košile příliš velká máme poslední drobky včera jsme seděli u zlaty než začaly krvavé boje celá tahle válka měla ve sklepě tajnou skříňku a v ní různé dobroty dvě dížky naplněné chalvou sklenice a v nich med teď zůstaly jenom zbytky čehosi na dně plechovky voskový váleček tři křížaly rozinek jen pět takhle to mívají arménky i kyjevské židovky zlata zašla do sklípku přinesla svíčku a říká: židy odvádějí arkadij neunikl razii loďky potopili nezachrání nás ani řeka všude kolem němci nalevo i napravo střílejí ještě dlouho jsme mluvili svíčka už nehořela díval jsem se jak jí v popelavé tváři zářily oči pod okny kulometčíci i se psy zlata vstala tiše zaplakala vyšla z domu zapomněla klíče Knihu skvěle přeložila ukrajinistka Tereza Chlaňová, vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2026.