A jestli se nezabili…

Postmoderní skládačka rodinných střípků proložená divadelními tropy, Shakespearem, kočkami a lamami. Místy je to velmi vtipné (některé dialogy zněly přesně jako u našich), ale v jádru vlastně dost smutné. Sledujeme klasické třígenerační schéma: stárnoucí rodiče ve více než padesátiletém manželství, dvě dcery padesátnice a dvacetiletá vnučka. Do toho probleskují kostlivci ve skříni, o kterých se nemluví, a napětí mezi dvěma sestrami, z nichž jedna žije daleko a hlavní tíha péče o stárnoucí rodiče leží na té druhé. Nic tu není černobílé. Tematicky mi to dost připomnělo Nikdo není sám (ačkoli Camilla Barnes není ani zdaleka tak přímočará jako Petra Soukupová). V každém případě mám dojem, že King Lear už mě pronásleduje odkudkoliv a bude načase si ho fakt pořádně přečíst. Překlad Markéty Musilové (i s doslovem) se moc povedl a celkově se mi to dost líbilo. "Po víc než padesáti letech manželství už byli zamrzlí v rutině podobně jako Mallory v ledu. Byl to souboj paličatosti a pedantství a nemělo smysl zasahovat." (17) "Rodiče jsou rodiče, neřešíš, co máš k večeři, nebo kde bydlíš, nebo jak s tebou mluví, věci jsou prostě tak, jak jsou. To až když jsi starší, tak začneš přemýšlet - hele, tohle bylo trochu divné, ne?" (61) "Pokud jde o kyčel, prosím, dej mi vědět, až ti poví o té operaci, a taky mi dej vědět, jestli o tom ví táta a jestli máma ví, že to táta ví, a jestli já to oficiálně vím, nebo ne. Ježíš, to je fakt jak u blbejch!" (132)

Obraz dlouholetého manželství, které "funguje" díky nastaveným stereotypům. Přes dcery se ale dozvídáme i o věcech léta nevyřčených, zatlačených do pozadí. Forma a styl psaní dávají ději spád. I díky tomu čtete knihu o nijak radostném vztahu se zaujetím a s vděkem za vtipné pasáže.