A jestli se nezabili…

Těžká kniha, když jste ve věku dcer Petera a jeho manželky. Když si začnete uvědomovat ubíhající roky a stáří rodičů... a ne, nemusí být ani tak podivínští jako rodiče Mirandy a Charlotte, i když stáří často tíhne k různým formám podivínství. Srovnat se s tím, že to, co chceme, už leckdy nemůžeme, nebo aspoň ne tak dobře a s přehledem jako kdysi, a naopak, že můžeme věci, které nás nebaví, které nechceme a možná jsme je nikdy nechtěli a aspoň na stará kolena bychom se jich mohli zbavit, bývá obtížné. Před chvíli jsem v jiném komentáři napsala o stáří, že je věkem moudrosti. Ale zde dodávám, že tomu tak vždycky není. A mám neblahý pocit, že právě naše rozvinutá civilizace mnohdy brání k moudrosti dojít. Chrlí na nás věci - hmotné i nehmotné - které "nutně" musíme mít, zažít, přečíst, sdílet, navštívit, prostě nějak s nimi interagovat. Jsme zahlceni. Chceme se zastavit a nadechnout, ale není kdy. A pak přijde stáří, čas se krátí... někdo se snaží dohnat to, k čemu se dříve nedostal. Někdo rezignuje, protože... (těch důvodů může být mnoho). Někdo se začne ztrácet sobě i druhým v naprostém zmatku. Někdo by rád vypustil ze skříně kostlivce, jichž se dosud tolik bál... Postavy tohoto románu nejsou jednoduché a nejsou černobílé. Někdy byste na ně nejraději zařvali, jindy s nimi soucítíte. Někdy se zasmějete vtipným hláškám, jindy je vám jich líto. Někdy si řeknete, že tak byste tedy dopadnout nechtěli, a myslíte tím jednou někoho z rodičů, jindy některou z dcer. A pak si zas řeknete, že to přece bývá i horší, že někde se fakt členové rodiny třeba i zabijí... Čtěte pozorně a nevynechejte doslov, ten vysvětluje ledacos z toho, co je třeba českému čtenáři méně známé, případně čemu v knize nepřikládal přílišný význam. Přeji hezké počtení!

Postmoderní skládačka rodinných střípků proložená divadelními tropy, Shakespearem, kočkami a lamami. Místy je to velmi vtipné (některé dialogy zněly přesně jako u našich), ale v jádru vlastně dost smutné. Sledujeme klasické třígenerační schéma: stárnoucí rodiče ve více než padesátiletém manželství, dvě dcery padesátnice a dvacetiletá vnučka. Do toho probleskují kostlivci ve skříni, o kterých se nemluví, a napětí mezi dvěma sestrami, z nichž jedna žije daleko a hlavní tíha péče o stárnoucí rodiče leží na té druhé. Nic tu není černobílé. Tematicky mi to dost připomnělo Nikdo není sám (ačkoli Camilla Barnes není ani zdaleka tak přímočará jako Petra Soukupová). V každém případě mám dojem, že King Lear už mě pronásleduje odkudkoliv a bude načase si ho fakt pořádně přečíst. Překlad Markéty Musilové (i s doslovem) se moc povedl a celkově se mi to dost líbilo. "Po víc než padesáti letech manželství už byli zamrzlí v rutině podobně jako Mallory v ledu. Byl to souboj paličatosti a pedantství a nemělo smysl zasahovat." (17) "Rodiče jsou rodiče, neřešíš, co máš k večeři, nebo kde bydlíš, nebo jak s tebou mluví, věci jsou prostě tak, jak jsou. To až když jsi starší, tak začneš přemýšlet - hele, tohle bylo trochu divné, ne?" (61) "Pokud jde o kyčel, prosím, dej mi vědět, až ti poví o té operaci, a taky mi dej vědět, jestli o tom ví táta a jestli máma ví, že to táta ví, a jestli já to oficiálně vím, nebo ne. Ježíš, to je fakt jak u blbejch!" (132)