Meziměsta

Nevěděla jsem, co přesně mohu od knihy čekat, ale nakonec jsem se dočkala snového příběhu plného melancholie, hledání sebe sama a hledání cesty k druhým. Kniha se pohybuje na pomezí reality a snu/fantazie, kdy ta hranice je občas nezřetelná, občas patrná zase více. Spojnicí mezi oběma světy je citlivě podaný příběh muže a jeho vnitřní boj se sebou a s pocitem viny, jak neumí komunikovat se svým synem. Myslím, že tu autor dobře poukazuje na to, jak obtížný může svět být pro lidi s autismem, ale i pro jeho okolí. Líbil se mi ten poetický jazyk, kterým je kniha napsaná. Čeká se tu určitá spolupráce čtenáře s textem - je potřeba určitou trpělivost a soustředěnost, aby se člověk uměl "správně" ponořit do děje, do jeho nečekaných zákoutí a určité propletenosti mezi těmi dvěma světy, v nichž se pohybujeme. Ale mně to vůbec nevadilo, naopak jsem si to moc užila. V určitém bodě také přichází pro mne nečekaný zvrat, který jsem ale ocenila. Mám ráda, když mne umí autor něčím překvapit - když kniha není prvoplánově průhledná a předvídatelná. A to Meziměsta rozhodně nejsou.

Jak už to u autora bývá, i tato kniha nabízí toliko žalostně prázdné grafomanské a sebeobdivné tlachání marně se pokoušející o filozofický přesah a umělecký dojem.