Mesto v oblakoch

Obtížně se mi popisuje, proč se mi to tolik líbilo, ale prostě jsem během čtení byla vtažená do všech příběhů a prožívala s hrdiny jejich osudy. Možná to byla i laskavost na pozadí textu a poselství, že příběhy v sobě nesou naději a smysl, který nás může provázet i v těch nejtěžších chvílích. Přiznávám, že zpočátku jsem trochu bojovala s přeskakováním mezi časovými rovinami, postupem času mi to ale přišlo, že právě i to tady odráží složitost a křehkost života.

Anthony Doerr píše tak, že jeho styl si buď zamilujete nebo zošklivíte. Já jsem se první třetinu knihy potýkala spíš s tím ošklivením. Nedávalo mi smysl skákání mezi různými časovými rovinami a bylo těžké si zvědomnit společnou linku, která všechny příběhy propojovala. Nicméně další dvě třetiny už jsem byla ke knize skoro přikovaná a příběh, ač na mnoha místech krutý a nelítostný, jsem si zamilovala. Nejvíce mi přirostli k srdci Anna s Omeirem a taky Konstance. Paradoxně vývoj současné linky se Zénonem a Seymourem se mi líbil nejméně, ale to je v pořádku. Řekla bych, že už tak 200 stran od konce (možná i více) jsem tušila, jak dopadne dějová linka s Konstance a už od začátku mi něco napovídalo i rozzuzlení u Anny a Omeira, ale musím uznat, že nejvíce mě překvapil konec příběhu Seymoura a téměř jsem jej oplakala. Ve výsledku se jedná o krásnou knihu, ve které čtenář najde všelijaké lidské charaktery, které v něm zmobilizují paletu různých emocí. Ale abych se přiznala, kniha mě neohromila natolik, abych měla někdy motivaci si ji přečíst znovu.