Meč severu

Čtyři měsíce od přečtení prvního dílu se ukázaly jako příliš dlouhá doba. Autor se nějakou sumarizací předchozích událostí nezdržoval a já byla mimo. „Počkat, co se s tebou stalo v závěru? A ty jsi která? Aha, už si vzpomínám. A ten tvůj, co se mu přihodilo? Fakt? A ty jsi která? Ne, pořád si nevzpomínám. Kde ty ses najednou vzal? Jo tak, v jedničce ses prý krátce objevil…“ Prostě zmatek, ovšem můžu si za něj sama, na hodnocení tedy nebude mít vliv (přestože je důkazem, jak málo z „Temného bratrstva“ mi uvízlo v cedníku). Vrátila jsem se k finále předchozí knihy, trochu se uvedla do obrazu a pokračovala v „Meči severu“. Nadále jsem bohužel četla tempem lenochoda po amputaci končetiny; možná je na vině špatné duševní rozpoložení, snad mírně tříštivý nadbytek účinkujících a dějových linií. Některé osoby poskytly informace o své minulosti (Kayne), jiné znamenaly určitý vývoj postavy (Cole), další doplnily střípek do mozaiky příběhu (Eremul, Saša – ta fetka mě teda nebavila), něco byla pouhá dojemná vata (Yllandris), ale především museli všichni trpět, někteří au-au fuj hodně moc a ne každý tím výpraskem doklopýtal k posledním stránkám. Abych to shrnula: pořád jde o temnou, drsnou fantasy, kde zní třesk zbraní a v éteru pulsuje magie, není nouze o krev ani jiné tělní tekutiny, mocné bytosti hrají piškvorky s lidskými osudy, přibylo pár překvapení, ubylo humoru a zřejmě se mezi čtenáři nenajde optimista, vyhlížející konec trilogie ve stylu „a žili byli šťastně a jestli neumřeli…“ Hlavně bych ten očekávaný „happy end“ neměla zase odkládat do doby, kdy mi v lebce zůstane ze zápletky průvan. Preferuji řemeslně zdatnějšího a důkladnějšího Abercrombieho, Luke Skull nicméně představuje obstojnou náhražku. 70-75%

Přijde mi, že se od minula děj rozběhl, celý příběh je drsnější a míň předvídatelný, hlavně závěr měl rychlý spád, některé věci se propojily, některé postavy byly celkem nemilosrdně zlikvidovány a jiné stejně nemilosrdně ponechány na živu. To jsem zvědavá, jak se to všechno rozmotá.