Holčička Viki má maminku ze Slovenska a tatínka z České republiky - hovoří dvěma jazyky. V knize jsou pak na skoro každé stránce slovenské věty a pod čarou je český překlad. Jako nápad seznámit děti se slovenštinou - palce nahoru, je to první taková kniha, na kterou jsem narazila. Ale pokud to byl autorky cíl, děti seznámit se slovenštinou, nerozumím tomu, proč to dělá takovým stylem, že hned v počátku knihy chlapecká postava Max říká Viki, aby mluvila česky, když je v Česku. Pak se mu zdá sen o tom, jak je ta slovenština těžká a v průběhu knihy opakovaně Viki opravuje s vykřičníky, aby mluvila česky. Zkrátka to tam je podáno tak, že Maxovi slovenština vadí. Proč prostě nemohli říct na začátku, že holčička raději mluví slovensky, nechat to být a Max ji mohl v pohodě rozumět, protože spolu tráví dětství, když je takový rozumbrada a velký kluk, narozdíl od trdla Viki. Také jsem od knihy čekala více pátrání a složitější zápletky. Pamatuji si z dětství dobrodružné knihy, kdy děti byly opravdu bystré, vydávaly se do přírody a zažívaly opravdu tajemné záhady. Tady se všechno odehrává doma nebo na zahradě. SPOILER: Například první záhadou je hovínko na vstupních schodech. Max je náhodou doma a vyfotí pejska mobilem. V další kapitole v noci slyší tajemné kroky a pak, když jim kuna překouše kabely v autě, tak to zhodnotí tak, že to asi byla kuna. A když zas v jiné kapitole najdou mrtvého ptáčka ve zbořené budce, tak jim vysvětlení podá pán, který jim montuje novou budku - řekne jim, že to byl strakapoud. Pro sedmileté čtenáře to už dle mého názoru tak velké záhady nebudou.