Mansfieldské panství

Anotaci jsem četla, takže jsem věděla, že chudá Fanny vyrůstá u svých bohatých příbuzných, začne se o ni ucházet mladý, bohatý a okouzlující Henry Crawford, ale ji srdce táhne jinam. První půlka je jasná, tady se asi nedá představit nic jiného, než to opravdu je, ale u té druhé jsem se dost sekla. Myslela jsem, že to bude něco ve stylu Romeo a Julie, mají se rádi, ale rodina je proti. A přesto, že už velmi brzy je jasné, kdo bude Fannyiným "srdcovým klukem", nevyvedlo mě to z omylu, protože se dalo představit, že z toho rodina nebude odvařená. (A že to teda je famílie! Nejvíc na nakopání - nebo rovnou na zakopání - je paní Norrisová. U lady Bertramové jsem nepochopila, co ta ženská vlastně celé dny dělala. A jak si někoho takového vůbec mohl sir Thomas - takový úžasný člověk - vzít?! Bratranec Tom je rozmařilý floutek bez špetky odpovědnosti, sestřenky Maria a Julie rozmazlené povrchní husy. Bratránek Edmund připomínal sira Thomase, takže si zaslouží plusové body, ale celková bilance nic moc.) Od chvíle, kdy se Henry Crawford objevil na scéně, jsem nevěřícně dumala, jak se to stane, že se začne ucházet zrovna o Fanny. Absolutně nic tomu nenasvědčovalo. Ale stalo se a už bylo taky jasné, že půjde o jiný typ zápletky, než jsem se domnívala. Čím déle se Henry snažil získat Fannyinu náklonnost, tím mi začínal být sympatičtější, a v jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že ho snad i budu litovat, pokud jej bude Fanny i nadále odmítat. Ovšem hned další kapitola ukázala, že lítost opravdu není na místě. Došlo k tak silnému otřesu (možná až zbytečně silnému), že se z toho celá rodina vzpamatovávala pěkně dlouho. A co se týče Fanny, tam to už jen hladce doklouzalo ke sladkému konci. A víte co? Mně se to líbilo mnohem víc než Pýcha a předsudek! Ale pomoc, víc jak pět hvězdiček tady dát nelze, co budu dělat?!

Miovníci Austenové mne asi ukamenují, ale i s přihlédnutím k době vzniku je to pro mne to jen docela dobře napsaná červená knihovna. Nepopuzuje mne, protože styl vyprávění je zvolen dobře a nečte se špatně, jen si (jako ostatně u všech Austenových děl) říkám, "proč?". Není to pro mne nuda- považuji to za dobré svědectví o době v níž knížka byla napsána, jen mi je trochu záhadou, co nabízela soudobým čtenářkám a čtenářům v praktikách vztahů své doby jistě dobře zorientovaných.