Mansfield Park

„Jenomže na světě není tolik zámožných mladíků jako hezkých děvčat, která by si je zasloužila.“ Už třetí moje setkání s Jane Austen a potřetí jsem dostal mile klidnou venkovskou červenou knihovnu z previktoriánské éry zaměřenou na to, na čem záleží v životě snad nejvíce – s kým chceme trávit život. Jako obvykle první seznámení se s postavami je trochu složitější a člověk se přistihne, jak si dělá zápisky, kdo je kdo, jak se může jmenovat a jaké mají vůči sobě rodinné vazby či kde sídlí, ale to už k Jane patří. Paradoxně úvodní kapitoly ale považuji v knize za nejlepší. Seznámení se s jednotlivými postavami je popsáno se zábavnou ironií a čiší z nich hravost Jane při psaní. Další kapitoly mi už přišly napsané řemeslně hezky, ale, s výjimkou divadla, mi už pak spíše běželo hlavou ani ne tak jak to dopadne, ale spíše jak to Jane zařídí, abychom se do cíle společně dostali. Jako v ostatních autorčiných knihách se i tady nic moc nestane na prvních 400 stranách, aby to autorka pak stihla trochu rozjet na posledních 100 stranách. Nicméně kvůli dramatickému ději knihy Jane Austen asi nikdo soudný nečte, na to jsou lepší jiné knihy. Co se týče jednotlivých postav, tak paní Norrisová je napřesdržku a Bertramovi jsou pěkní snobi, kteří mají peníze z práce otroků v Anguy, ale sir Thomas má alespoň zajímavý osobnostní vývoj v knize. Tomas, Julia a Maria zosobňují hezky příklady, před kterými autorka všechny varuje. Podobně to vypadá u Crawfordů a Grantů. Původní rodina Fanny mi přišla zábavná, i když se o nich dozví čtenář až na konci. Co se týče hlavních dvou postav, tak Edmund je trochu dřevo, žádný pan Darcy, a k Fanny, souhlasím, jsem si cestu hledal složitě. Kdyby kniha byla o Susan, asi by to bylo pro čtenáře snazší. Musím nicméně říct, že i když mi trvalo mít Fanny rád, tak jsem si uvědomil, jak realisticky je její postava popsána, pokud člověk odhlédne od určité romantické šablonovitosti. Při čtení jsem si říkal, že i když ne vždy souhlasím s tím, co dělá, a hlavně s tím, jak se chová, tak se přiznám, že si umím představit, že člověk v jejím postavení a s jejími životními zkušenostmi opravdu nemá příliš na výběr než se prosazovat tím, že se rozpláče nebo si dovolí říct ne v kritických situacích, ale i ta odmítnutí si musí pečlivě počítat a musí to pro ni být nesmírně těžké. Tím spíše v poslední části knihy. Je na ní nicméně hezky vidět proměna z hromádky neštěstí do rozumné dívky. Zároveň mne postavení Fanny a jejího ctitele vedlo k zamyšlení, jak moc romantická představa o tom, že bychom měli někoho dobývat, nemusí dávat v praxi smysl. Samozřejmě, že určitá iniciativa je nutná, ale zase si říkat, že když člověka budu od rána do večera přesvědčovat, a pak nakonec podlehne, tak já z toho sice můžu mít nesmírnou radost, ale říkám si, jak nadšený z takového rozhodnutí je asi ten druhý a kolik úsilí do takového vztahu bude ochotný investovat. Kromě zmínky o Antigue, což je myslím jediný moment v knihách Jane Austen, kdy se zmiňuje o tom, odkud může pocházet bohatství majetných lidí, o kterých píše, se ani v této knize autorka nerozepisuje o služebnictvu s výjimkou Rebeccy v Portsmouthu. Zdálo se mi, že postava sira Thomase jako otce je dost odlišná od postav otců v Emmě a Pýše a předsudku. Jane se mu zřejmě věnovala více a snažila se ukázat, jaký je to problém, když se otec stará, ale nedokáže vyjádřit lásku svým dětem. Což si tedy, byť dost pozdě, sir Thomas uvědomí. Přišlo mi také, že Jane Austen ukazuje v knize, že vzdělání není všechno a že ctnosti a dodržování mravů jsou důležité. Co se týče ctností, tak plně souhlasím, i když si říkám, kolik lidí si hledá někoho jiného podle toho, jak je daný člověk ctnostný. Ale mravy hodnotí poměrně přísně a co se stalo sestrám Bertramovým by dneska prošlo jako mladická nerozvážnost. Navíc si Jane všímá, že přešlapy žena její společnost posuzuje přísněji než eskapády kavalírů. Takže jsem rád, že jsme se od té doby alespoň trochu posunuli, ale říkám si, že kdybychom začali lidi posuzovat striktně podle jejich charakteru (místo bohatství a vzhledu, jak to často v omylu dělají postavy Mansfieldského panství), to by se žilo. Možná dokonce jako v knihách Jane Austen. I když bych hodnotil 4,5/5, přidávám 1 za zmínky o Oxfordu, kardinálu Wolseyem a Jindřichu VIII. a odečítám 0,5 za zmínku o Cambridge. Několik citací, které se mi v knize líbily: „Fanny Priceové bylo v onom čase deset let, a třebaže na první pohled na ní nebylo nic zvlášť pozoruhodného, aspoň na ní také nebylo nic, čeho by se příbuzní zhrozili.“ „že má dobré srdéčko a že si upřímně přeje zachovat se správně“ „i když jste samy tak vzdělané a chytré, nezapomínejte na skromnost“ „od útlých let jim zcela chyběly méně běžné schopnosti, jako je sebepoznání, velkorysost a pokora.“ ‚netěšilo ho, že své štěstí vidí jen v bohatství, a v přítomnosti budoucího švagra si často v duchu říkal: „Kdyby tenhle chlapík neměl dvanáct tisíc ročně, byl by to prostě jen hlupák.“‘ „Jakým požehnáním je dobrá manželka, to vyjádřil nejlépe Milton v známém taktním verši, že je to ‚poslední vzácný dar boží‘.“ „Myslím, že do manželství by měl vstoupit každý, pokud tak činí uváženě.“ „uchvácen jejími přednostmi, od vlídné ochoty až k lehké graciézní chůzi.“ „navíc jí slibovat, že bude moci shánět, zařizovat a příjemně dělat důležitou.“ „ona mohla okamžitě hledat útěchu v samotě.“ „že budoucí zeť je mladík nevalných osobních kvalit, že se nevyzná v praktických záležitostech a nemá žádné vzdělání, že názorově tápe a zřejmě si to ani sám neuvědomuje.“ „Velká renta je nejlepší recept na štěstí, který znám.“ „lady Bertramovou v životě nenapadlo, že by mohla někomu pomoci.“ „Nic tak účinně nezahání žal jako zaneprázdnění, činorodé, neodkladné zaneprázdnění.“