Máme na vybranou?

Sapolsky se ve své nové knize představuje jako zastánce tvrdého inkompatibilismu = svět je deterministický, a proto v něm nemůže existovat svobodná vůle, a když neexistuje svobodná vůle, je chybné přičítat lidem morální odpovědnost za jejich činy; chce přesvědčit čtenáře, že každý člověk je kumulativní biologickou a environmentální shodou okolností, po "želvách se řetězící" až k Velkému třesku, kterou nelze nijak ovlivnit ani nad ní převzít kontrolu; jako špičkový neuroendokrinolog přesvědčivě snese množství nejnovějších poznatků z vývojové neurobiologie a behaviorální genetiky (= empirická věda), které podporují determinismus (= filozofická koncepce), neposkytne ovšem definici svobodné vůle (= metafyzická otázka) ani její vztah k problematice morální odpovědnosti (= normativní otázka) a hned přechází od vědeckých poznatků k normativním závěrům, přičemž argumenty kompatibilistů úplně ignoruje; sám pak často argumentuje kruhem nebo položenou otázku zahltí roztodivnými a netypickými příklady (vysměje se dokonce i teorii chaosu, principu neurčitosti a emergentní komplexitě, a jestli jsem to dobře pochopil, odmítá rovněž adekvátní determinismus); atd. atd. přijde mi, že Sapolsky potřeboval sepsat tuto apologii nejen pro angloamerické soudy, před nimiž jako odborník vystupuje na obhajobu obžalovaných, ale především pro sebe sama, neškodila by větší epistemická pokora

Robert M. Sapolsky v knize Máme na vybranou? systematicky obhajuje tezi, že svobodná vůle neexistuje. Navazuje na svou předchozí práci o biologii chování a ukazuje, že naše rozhodnutí jsou výsledkem genů, prostředí, výchovy, hormonů, mozkové chemie a náhody. V první části knihy shrnuje výzkumy z neurověd a biologie chování. Připomíná experimenty typu Libetova „potenciálu připravenosti“, které ukazují, že mozek „startuje“ akci dřív, než máme vědomý pocit rozhodnutí. Jednání je tak výsledkem dlouhého řetězce příčin, táhnoucího se od milisekund až po celý předchozí život. Druhá část se zabývá třemi často zmiňovanými „únikovými cestami“ ke svobodné vůli – chaosem, emergentní komplexitou a kvantovou fyzikou. Sapolsky je vysvětluje neobvykle srozumitelně a dochází k závěru, že i velmi nepředpověditelné systémy mohou být plně determinované, a žádnou skutečnou svobodu nám neposkytují. Třetí část řeší důsledky popření svobodné vůle. Na historických příkladech (epilepsie, schizofrenie, autismus, PTSD) ukazuje, jak se měnilo vnímání „viny“ u různých stavů, u nichž dnes spíše přijímáme biologické a psychologické příčiny. Stejný posun si přeje i u kriminality: místo trestu jako odplaty prosazuje „karanténní“ model – ochranu společnosti při současném důrazu na humanitu, soucit a minimalizaci utrpení. Inspirací mu je mj. norský vězeňský systém. Sapolsky píše lehce, s ironií a angažovaností. Přiznává, že žít důsledky popření svobodné vůle je psychologicky velmi těžké – ale i když čtenáře zcela nepřesvědčí, jeho kniha je intelektuálně podnětná, často zábavná a místy překvapivě dojemná. Překlad Pavla Pecháčka je brilantní.