Skutečná poezie, kterou mohl napsat jen skutečný básník. Tim je básník. Jeden z těch, jaké naše poezie mívala v minulém století. Má místo srdce metronom a místo očí dveře. A v těch dveřích stojí a vítá svět takový, jaký je. A potom o něm píše básně, které jsou krásnější a zároveň opravdovější než svět samotný. Třebaže je to protimluv, stejně je to pravda. Jako kdybyste jeli po magistrále v horkém odpoledni se staženými okýnky a trochu by vás pálily oči z výparů aut a zároveň byste hladili vzduch rukou vystrčenou ven. Z každého obrazu, který potkáte, si zapamatujete jen zlomek. A ten zlomek vám připomene sestřičky na oddělení paliativní péče, připomene vám květinu, co zapouští kořen do Evropy a ruce, které se pouští rukou rodičů, aby se chopily jiných rukou. Ano, je to proud asociací, ale není jako žádný jiný, který jsem kdy četla.

Kdysi v pravěku jsme si s Timem komentovali a kritizovali básně na psancích. Teď je z něj slamer a ze mě knižní redaktorka; různý konce téhož lana, životní dráha dokonána (?), ale jeho poezie pořád dští známou melancholickou nostalgií a obrazy, které občas musím zkoumat natřikrát, abych si byla jistá, že se mi nerozkutálejí jako skleněnky mimo zamýšlený cíl.